Deník, pátek večer
Moje rodinné štěstí skončilo už tehdy, když byl mému synovi teprve tři roky. Manžel tragicky zahynul při autonehodě a já jsem zůstala na výchovu našeho syna zcela sama. Stále v něm vidím jeho otce podobá se mu až neskutečně a pokaždé, když se na něj podívám, vybavují se mi vzpomínky na svého zesnulého muže.
Když byl Jakub na gymnáziu, těsně před Silvestrem, ozvalo se večer zaklepání na dveře našeho bytu tady v Praze. Otevřela jsem, a přede mnou stála neznámá žena. Představila se jako Barbora a poprosila mě, jestli bych ji mohla pustit dovnitř, protože má pro mě důležité zprávy. Celá konverzace byla zpočátku hrozně zmatená. Barbora mi ukázala fotku svého syna a vysvětlila, že jsme obě rodily na stejném oddělení v Motole ve stejnou noc. Porodní asistentka, která byla tehdy u porodu, byla sousedka Barbory a když o pár let později vážně onemocněla, svěřila se jí s tím, že tenkrát omylem vyměnila děti.
Zpočátku jsem nemohla uvěřit takovému nesmyslu, ale Barbora byla upřímná a dokonce nabídla, že zaplatí drahý test DNA. Peníze jsem odmítla, ale souhlasila jsem, že test uděláme nakonec jsme si nechaly udělat hned čtyři nezávislé testy. Výsledky byly jasné: Jakub je její syn a Marek, kterého ona celou dobu vychovávala, je můj.
Seděly jsme pak nad výsledky a nevěděly, co dál. Zeptala jsem se: Ale proč je Jakub tak podobný mému zesnulému manželovi? Vytáhla jsem fotku a podala ji Barboře. Jakmile ji uviděla, její výraz se změnil a tiše řekla: Tohle je otec mého syna… Omluv mě.
Barbora odešla a týden jsme spolu nemluvily. Pak jsme se ale znovu setkaly a rozhodly se, že staré křivdy odložíme za hlavu hlavně kvůli našim dětem. Oni jsou teď totiž nevlastní bratři.
Barbara je dnes mou blízkou přítelkyní a z Jakuba a Marka jsou nerozluční kamarádi. Snad jednou svým synům celý ten podivný, osudový příběh o jejich setkání a přátelství vyprávíme…
