27. února 2024, Praha
Dnes musím zaznamenat jeden z nejbizarnějších zážitků, které mi seznamovací aplikace přinesly. V hlavní roli muž jménem Radek Votava, který mě překvapil více, než jsem čekala. Na jeho profilu samé hluboké úvahy o vědomí, sebepoznání a hledání skutečné, pravé duše. Už z tohoto bylo jasné, že by člověk neměl podcenit varovné signály. Moje zkušenosti mi říkají čím hlasitěji někdo hovoří o pravé ženě, tím více touží po někom nenáročném, kdo od něj nic chtít nebude.
Pár dnů jsme si psali. Radek se choval slušně, jen občas mezi jeho slovy sem tam proklouzla trocha podivné přezíravosti. Nejvíc ho bavily esejistické monology o tom, jak podle něj dnešní ženy myslí jen na peníze.
Všechny chtějí jen restaurace, dovolené na Mauriciu a nové mobily, stěžoval si. Nikdo už nechce jen projít se a povídat si.
Zachovala jsem decorum a raději vedla řeč na jiná témata. Kdo ví, zda ho bývalá žena nechala v bytě, nebo mu vzala všechny životní iluze. Snažila jsem se nevyslovovat předčasné soudy.
Jednoho dne přišla nabídka na schůzku. Jenže venku řádil únorový mráz, opravdový, minus dvacet stupňů. Český hydrometeorologický ústav dával varování před extrémními teplotami, SMS chodily s doporučením zůstat doma, jestli člověk nemusí ven.
Co kdybychom se sešli v parku? navrhl Radek. Půjdeme se projít a poznáme se bez pozlátka kaváren.
Radku, odpověděla jsem, venku je minus dvacet, po deseti minutách budeme ledové sochy radši bych dala horkou čokoládu v kavárně.
Odpověď nebyla plná pochopení.
Já do kaváren nechodím, tam jsou jen zlatokopky, co čekají, že je někdo pozve, a já hledám partnerku do života, co bude se mnou v dobrém i zlém, i v mrazu. Pokud je pro tebe zásadní, abych na tebe utratil dvě stovky, nepůjdeme spolu.
Moje zvědavost vyhrála. Chtěla jsem vidět, jak se tváří člověk, pro kterého je šálek cappuccina symbolem finančního otroctví.
Dobře, napsala jsem. Sraz v parku, v 19:00 u hlavního vchodu.
Příprava byla důkladná. Vylovila jsem z kufru termoprádlo, teplou mikinu a nakonec svůj lyžařský overal. Na nohy boty s tlustou podrážkou, vlněné ponožky, na hlavu čepici s ušima pravá česká vuchna. V zrcadle na mě koukala expediční polárnice, připravená na přežití v Antarktidě.
Radku, teď to začne, mrkla jsem na svůj odraz a vyrazila do ledové noci.
Přesně v 19:00 jsem dorazila do parku. Mrazivý vzduch hned štípal do tváří jediné odkryté místo. Sníh křupal pod nohama, kolem ani človíčka: všichni rozumní lidé volili teplo, včetně těch zlatokopek.
U vchodu stál Radek, v podzimním kabátu. Přeskakoval z nohy na nohu, bezmála tancoval a zoufale si zahříval ruce. Nos už měl barvu švestek, uši rudé jak paprika.
Přistoupila jsem.
Ahoj, pozdravila jsem, hlas utopený v šále.
Radek si mě prohlížel asi čekal jemnou vílu v silonkách, která bude krásně třepat zimou a on se bude cítit jako zachránce. Místo toho stála před ním expediční záchranářka.
Ahoj, zatřásl zuby. Ty jsi se vyzbrojila!
Říkals, že v dobrém i zlém, tak jsem začala chladem. Jdeme se projít a dýchat vzduch?
15 minut slávy
Vyrazili jsme parkovou alejí. Tahle procházka se okamžitě zařadila mezi mé nejdivnější randění vůbec.
Jak ti vyhovuje počasí? zeptala jsem se s úsměvem.
Osvěžující, vypravil ze sebe. Tvář mu už skoro nefungovala, jen rty nabíraly modro-fialový tón. Mám rád zimu, prověřuje lidi.
Souhlasím, kývla jsem. A co ty kavárny vysvětli mi, proč je pro tebe šálek kávy měřítkem ženské přístupnosti?
Říct mu něco bylo zjevně bolestivé mrzlo mu i hrdlo ale kvůli zásadám chtěl obětovat i zdraví.
Protože… vztahy mají být o vzájemném zájmu, ne o penězích. Pokud žena neumí jen jít ven, hned chce krmení… je to podle mě spotřebitelka.
A když žena nechce skončit s zápalem plic? opravila jsem kapuci.
To jsou výmluvy, seknul a hlasitě vysmrkal. Kdo chce, hledá možnosti. Musí se pořádně obléct.
To jsem udělala, pokrčila jsem rameny a předvedla svůj objemný outfit. Ale ty asi ne není ti vážně zima?
Mám se dobře! štěkl, i když se už třásl tak, že to bylo vidět i v šeru.
Po deseti minutách jsme došli na hlavní parkové náměstí. Tam zavřený stánek s kávou. Radek na něj hleděl, jako by byl Romeo před Jůliiným balkónem.
Možná bychom to otočili? navrhl. Začíná foukat.
Ale prosím tě! Nabrala jsem veselý tón. Teprve jsme začali chtěls poznat moji duši. Tohle je chvíle pro debatu! Máš rád Jacka Londona? Jeho povídka Založit oheň tam muž mrzne, protože podcenil zimu.
Jeho pohled postrádal duchovní nadšení.
Hele, musím jít, přerušil mě. Mám pracovní povinnosti, urgentní.
Teď večer, v pátek?
Ano! skoro vykřikl.
Rázem se otočil a v téměř běžeckém tempu zamířil k metru. Šla jsem za ním a užívala si ten moment můj survivor vydržel přesně patnáct minut.
U vchodu do metra už ani nepozdravil vtáhl se do teplé podzemky jak medvěd do doupěte. Doufám, že tam ohříval nejen své zkřehlé končetiny, ale možná i svoje názory. Ale to pochybuji.
Já jsem se vrátila domů, dala si horký čaj a vymazala jeho chat. Ani mi nebylo líto stráveného času. Těch patnáct minut mi připomnělo, že péče o sebe nedělá z ženy zlatokopku. Dávám si další dávku imunity proti pocitu viny a těším se, jestli příště bude rande s lepším počasím, i člověkem.
