Naklonil se ke staré ovčandě, která na něj pohlédla pohledem tak rezignovaným, že by rozplakal i sochu svatého Václava. Pak se otočila stranou. Doufat přestala už dávno lidem rozuměla až moc dobře.
Na ulici jim říkali prostě “psí tlupa”. Ale pan Pavel, co bydlel v jednom z paneláků v Nuslích, vždycky opravil: “To není žádná gangsterská parta. Jsou to jen pět psů, co spolu drží, aby přežili.”
Šéfovala jim ovčanda, stará, kdysi jistě domácí, možná ji odložili bývalí páníčci, když se stěhovali na chalupu, ani se neohlédli. Právě ona držela tuhle bandu pohromadě, hlídala je, vedla, nedovolila, aby se rozpadla jejich malá uličnická rodinka.
Pavel je každý den krmil. Ráno cestou do práce na magistrátu, večer když se vracel domů. Jakmile se objevil, pět ocasů – někdy stočených, někdy sklopených – roztočilo motor jako vrtule. Radost v jejich očích by roztopila i ledničku. Skákali, strkali mokré čenichy do jeho dlaní, olizovali ruce. Ta psí kukadla měla v sobě všechno vděčnost, důvěru, naději.
Na co taková opuštěná psí duše ještě může doufat? A přesto doufali, věřili. Milovali. Proto k nim Pavel nikdy nechodil s prázdnou čekali na něj. A vždycky se dočkali.
Ale dnešního rána přišly jen čtyři. Třásly se, naříkaly a koukaly k vzdálenému konci ulice. Pavel hned tušil, že je zle.
S povzdechem zavolal do práce: “Omlouvám se, dneska přijdu pozdě.”
Na samém kraji dlouhé ulice v pražské periferii, pod keři, ležela ovčanda. Srazilo ji auto. Tady bývá prudká zatáčka a sem tam tu někdo prosviští jak na rallye, nezpomaluje. Tentokrát neměla štěstí.
Čtyři psí holky kvílely a hleděly Pavlovi do očí byl jediný člověk, kterému důvěřovaly.
Naklonil se k ovčandě. Štěkly jí slzy z očí. Podívala se na něj beznadějně a odvrátila hlavu. Doufat už dávno neuměla. Lidi znala až moc dobře. Trápilo ji jediné co bude s těmi čtyřmi, za které byla zodpovědná.
Tak co Bolí? zeptal se tlumeným hlasem a vytáhl mobil.
Domluvil si volno, naložil psa na zadní sedadlo svého starého Škody, opatrně jako Malý princ svůj růžový květ. Čtyři fenky poskakovaly kolem, draly se mu na ruce, jako by chtěly poděkovat.
Ve veterinární ambulanci v Karlíně pan doktor vyšetřil ovčandu a smutně pokrčil rameny:
Nejlepší by bylo uspat. Tolik zlomenin, šance malá, léčba drahá
Ale šance je? přeruší Pavel.
Šance vždycky je, uznal doktor. Ale bude trpět. Má to smysl?
Má, povídá Pavel rozhodně. Pro mě má. Pro ni taky. Navíc ji čekají čtyři psí holky. Jak se jim pak podívám do očí?
Doktor chvíli mlčel, zkoumavě ho přejel očima, a potom kývl.
Tak začneme.
Po týdnu si Pavel vyzvedl ovčandu z kliniky. Celou dobu čtyři psí slečny hlídkovaly před jeho bytovkou. Radostné vítání bylo tak hlasité, že i bolavá ovčanda ožila, zamávala ocasem a pokusila se olíznout své kamarádky.
Pavel ji nesl do bytu, pak vyšel zase ven a pronesl dlouhou řeč. O tom, že domov je závazek. Že teď nesmí tolik lumpáren jako venku.
Psí holky seděly před ním, pozorně poslouchaly. Náhle Pavel zmlkl, usmál se a mrkl:
No tak, co čekáte? Šup dovnitř!
A otevřel bránu dokořán.
Ovčanda se vzpamatovala překvapivě rychle. Pořád se snažila vstát a jít za ostatními, Pavel ji hlídal jak oko v hlavě, aby se nepřetáhla. Když se zlomeniny zahojily a ovčanda opět pevně stála na všech čtyřech, nasadil jí speciální obojek pozlacený, s malým zvonečkem.
Od té doby chodil Pavel do práce ještě dřív. Kráčel po dlouhé prázdné ulici, na vodítkách pět psů: čtyři malé uličnice s ocasy v tvaru preclíků, a jednu velkou ovčandu s obojkem, za kterým by se nemusel stydět ani prezident.
Viděli byste, jak teď koukají kolem. Už mají domov. A ovčanda má obojek. Jde, hlavu vztyčenou, pyšná jako stará hraběnka z Hradu.
Vy to nepochopíte. Vy jste nikdy neměli obojek se zvonečkem. Ale každý pes ví: tak chodí jen ten, koho si skutečně váží.
A tak jdou člověk, který nešel jen dál, a pět psů, kteří se nikdy nepřestali těšit a milovat, i když je někdo zradil.
Jdou spolu a radují se. Z čeho? Těžko říct. Z sebe navzájem? Z toho, že dnes svítí slunce? Nebo snad proto, že tu ještě někde zbyla láska.
A když se jim podíváte do očí, dojde vám: dokud takové oči existují, ještě není všechno ztraceno.
