Sklonil jsem se k ovčandě jménem Božena. Dívala se na mě pohledem plným rezignace a odvrátila hlavu. Naději dávno ztratila. Lidé ji už dávno naučili, že důvěřovat znamená zklamat se…
Na ulici říkali té smečce jednoduše – “psí tlupa.” Já, bydlící v jednom z činžáků v pražských Holešovicích, jsem je ale vždy opravoval: To není banda. To je pět pejsků, kteří drží pohromadě, aby přežili.
Hlavní byla právě Božena stará ovčanda, očividně kdysi domácí. Její majitelé ji nejspíš opustili, když se stěhovali a už ji nechtěli. Ona byla tím pojítkem, chránila ostatní, vedla je, udržovala malou uličnickou rodinu pohromadě.
Každý den jsem jim nosil žrádlo. Ráno cestou do práce, večer když jsem se vracel. Stačilo, abych se objevil, a už se kolem mě motalo pět ocasů někdo s ocáskem do klubíčka, jiný smutně svěšeným, všechny ale roztočené radostí jak vrtulníky. Tolik vděčnosti a naděje v jejich očích, že mě sevřelo u srdce. Skákali, strkali ke mně mokré čenichy, olizovali ruce. V jejich pohledu byla důvěra, vděk, očekávání.
Na co může pes čekat, když ho jednou nechali napospas ulici? A přece čekali. Věřili. Milovali. Proto jsem nikdy nepřišel s prázdnou věděl jsem, že čekají. A vždy se dočkali.
Ale toho rána se ke mně rozběhli jen čtyři. Štěkali, úzkostně hleděli ke konci ulice. Hned mi bylo jasné, že se něco stalo.
Zhluboka jsem si povzdechl a zavolal do práce, že se dnes opozdím.
Na konci dlouhé ulice v klidné části Prahy, pod šípkovým keřem, ležela Božena. Srazil ji automobil. Tady je zatáčka a řidiči často projíždějí, aniž by zpomalili. Tentokrát neměla štěstí.
Čtyři malí pejsci smutně kvíleli a hleděli mi do očí byl jsem jediný člověk, kterému věřili.
Sklonil jsem se k Boženě. Z očí jí tekly slzy. Podívala se na mě beznadějně a odvrátila hlavu. Důvěru už dávno ztratila. Lidi poznala až příliš dobře. Trápila ji jen jediná věc co bude s těmi čtyřmi, které držela pohromadě.
Tak co, bolí to? zeptal jsem se tiše a vytáhl telefon.
Domluvil jsem se v práci na volném dni, přistavil auto a opatrně jsem ji přenesl na zadní sedačku. Čtyři její kamarádky skákaly kolem a snažily se mi poděkovat.
Na veterinární klinice lékař Boženu vyšetřil a povzdechl:
Bude lepší ji uspat. Má hodně zlomenin. Šance na přežití malá. Léčba je drahá, bude vás stát minimálně čtyřicet tisíc korun.
Ale je nějaká šance? skočil jsem mu do řeči.
Šance je vždycky, připustil doktor. Ale bude trpět. Má to smysl?
Má, řekl jsem rozhodně. Má pro mě a tím pádem i pro ni. A navíc… Čekají na ni čtyři psi. Jak bych jim pak koukal do očí?
Lékař se na mě díval a nakonec přikývl:
Tak začneme.
O týden později jsem Boženu vyzvedl z kliniky. Celý ten čas čtyři psy vyčkávající postávali před mým domem. Když jsme se vraceli, jejich radostné štěkání bylo tak hlasité, že i Božena ožila a snažila se olíznout své kamarádky.
Donnesl jsem ji do domu a pak jsem vyšel ven k ostatním a pronesl dlouhou řeč. O tom, že domov znamená odpovědnost. Že teď už nemůžou dělat vše, na co byli zvyklí. Sledovali mě a poslouchali.
Najednou jsem se zastavil, podíval na ně a usmál se:
Tak co, čekáme na co? Pojďte dovnitř.
Otevřel jsem branku.
Božena se zotavovala překvapivě rychle. Pořád se snažila vstát a dojít za ostatními, a já jí hlídal, aby se neunavila. Když jí srostly zlomeniny a mohla opět stát, nasadil jsem jí speciální obojek pozlacený, s malým zvonečkem.
Teď chodím do práce dřív. Procházím dlouhou prázdnou ulicí, vleču na vodítkách pět pejsků: čtyři drobné, vtipné, s ocásky do klubíčka, a jednu starou ovčandu s obojkem a zvonečkem.
A měli byste vidět, jak se rozhlížejí kolem. Teď mají svůj domov. A Božena má obojek. Chodí s hlavou vztyčenou, pyšná.
To byste nepochopili nikdy jste neměli takový obojek se zvonečkem. Ale každému psovi je jasné: tak chodí ta, která je respektovaná.
Tak chodíme já, který neprošel bez povšimnutí, a pět psů, kteří nezapomněli doufat a milovat, i když poznali zradu.
Jdeme a radujeme se. Z čeho, nevím. Možná ze sebe navzájem. Možná ze slunečného dne. Možná z toho, že v tomhle světě zůstala láska.
Když se jim podíváte do očí, pochopíte dokud existují takové oči, není všechno ztracené.
