Najít viníka nebylo jednoduché. Děti, které běžely k řece, zapomněly zavřít papouška do klece. Babička, vracející se z obchodu, otevřela okno dokořán. Když jsme večer zjistili, že nám chybí Fanda, bylo jasné, že náš krasavec amazoňan zmizel neznámo kam. Tři dny a tři noci jsme všechno nechali být a probíhali jsme zahrádkářskou osadou, abychom ho našli. Marně. Nikdo Fandu neviděl. Děti si slzami máčely tváře, babička jen nešťastně vzdychala ach-jaj, a my s mužem jsme hledali na koho svést vinu, chvíli na dospělé, chvíli na malé.
Naší vlastní fenku, airedale teriérku Mílinku, byl v těch dnech nemožné vinit z čehokoliv byla jako tělo bez duše. Ožila jen, když někdo zazvonil u dveří. Rozběhla se do předsíně a štěkala, ale po chvíli utichla, rozhlédla se a smutně se vrátila na svůj pelíšek. Čtyři roky v našem domě vítal návštěvy psí sbor. Fanda štěkal mistrovsky, někdy se zdálo, že zvládne štěkot lépe než samotná Mílinka.
Prvním Fandovým papouškováním byl právě psí štěkot. Už jako zelené (a ve všech významech toho slova) mládě otravoval tímto způsobem naši kočku Mařku. Připlížil se k klubíčku Mařky a štěkal jí co síly do ouška. Mařka vyskakovala s ostrým mňau, načež přiběhla Mílinka a v domě zavládl naprostý chaos.
Mařka Fandu snášela, i když bylo jasné, že spíš trpěla. Zato Mílinka ptáčka upřímně milovala. Dareba jí často seděl na hlavě (i doslova). Nejčastěji jí něco vykládal půl hodiny dokola, tónem babičky, jí vyčítal:
Kdo tu kaši dojí?
Po divadelní pauze dodával vyčítavě:
Prasata u nás nejsou!
Mílinka reagovala na papouškovo kázání stejně jako děti na babiččina slova nijak. Když byl Fanda až moc nesnesitelný, ocasem ho shodil ze sebe a pošimral jazykem pod křídlem.
Zmizení Fandy zasáhlo všechny kromě Mařky jako osobní tragédie. Po pár týdnech jsme si začali zvykat na myšlenku, že už našeho mluvku nikdy neuvidíme. Ale po osadě se začaly šířit řeči, že se mezi hejnem strak, které plenily místní sady, objevil nový pták. Nová, jasně zelená a s červenou hlavou straka byla mimořádně drzá. Nejen že vřeštěla, ale dokonce zvládla zaštěkat nebo někoho vynadat naprosto lidským hlasem. Poslední zvěst nám skoro zhasila znovu vzplanutou naději taková slova jsme sice doma znali, ale nahlas se u nás neříkala. Přišlo nám možné, že se v domácí akademii mohl Fanda u ulic získat slovník, co ani Mařka mezi blechami nenabrala, a tak jsme znovu začali hledat svého poutníčka.
Po asi deseti dnech nám štěstí přálo. Ohýbala jsem se nad záhonem, když tu slyším známé:
Nuže, co je?
Na višni, uprostřed několika černých kamarádek, které si pochutnávaly na třešních, seděl můj chlapeček.
Fando, pojď sem k mamince, dostaneš dobrá semínka
Fanda, hlavičku na stranu, přemýšlel.
Fandičko, všichni po tobě toužíme táta, Soňka s Míšou, i Mílinka. Pojď ke mně, drobek
Pomalu jsem napřáhla ruku ke stromu. Byla jsem už téměř u větve, ale
Eh, klukoviny! pronesl Fanda hlasem předsedy osadního družstva a s hejnem uletěl z dvora.
Fandovi svobodný život tak pokračoval až do příchodu prvních mrazů. Objevil se u domu několikrát, ale přesvědčit ho k návratu se nedařilo. Na žádosti jen filozoficky zakrákal a odlétl.
Na podzim ho lidé vídali často samotného, čím dál častěji se objevoval na dvoře. Zachumlaný a smutný seděl na plotě, ale k ruce nepřilétl. V tu chvíli jsme vytáhli těžké kalibry Mílinku. Nevím, co mu napovídala, ale do domu přijel s hlavou hrdě vztyčenou, přímo na hřbetě naší rezavé fenky.
