Hele, najít viníka, kdo za to mohl, nebylo vůbec snadný. Děcka, jak utíkala k Berounce, úplně zapomněla zavřít papouška do klece. Babička se vrátila z večerky a pěkně vyvětrala otevřela okno dokořán. Výsledek? Večer, když jsme hledali Františku tak se náš papoušek jmenoval bylo jasný, že náš zelený krasavec, amazoňan, zdrhnul kamsi do neznáma.
Tři dny a tři noci jsme s manželem všeho nechali a pobíhali po letovisku u Plzně sem a tam a snažili se Františku najít. Marně. Nikdo v okolí ji neviděl. Děti si utíraly slzy až k uším, babička pořád vzdychala achjo, achjo a my dva jsme na sebe poštvávali všechny čerty chvíli na babičku, chvíli na děti.
Naší vlastní fenku, airedale jménem Amálka, jsme v těch dnech ani poštvat na nikoho nemohli. Amálka byla strašně smutná. Reagovala jen když někdo zvonil u dveří vylítla do předsíně, dvakrát štěkla a pak hned ztichla, rozhlídla se a šourala zpátky na svůj pelíšek. Čtyři roky u nás doma platilo, že hosta vítalo dvojhlasné štěkálo. Františka totiž parádně štěkala, někdy to snad uměla ještě líp než Amálka.
Štěkot byla její první papouščí specialita. Jako ještě neopeřený mládě, které jsme pořídili z trhu u Chodova, začala tím, že se snažila vyplašit naši starou kočku Hubku. Připlížila se k Hubce, co byla schoulená pod radiátorem, a zahalekala jí přímo do ucha. Hubka vyskočila jak čertík z krabičky, zařvala mňau, a jakmile to slyšela Amálka, přiběhla se taky zapojit svého psího show. A v tu chvíli byl u nás vždycky dokonalý zmatek.
Hubka Františku snášela, i když se často zdálo, že ji radši neměla. Zato Amálka tu protivnou ptačí holku milovala fakt upřímně. Františka sedávala Amálce na hlavě mnohdy doslova a často jí dlouze přednášela s intonací naší babičky: Kdo to zase nedojedl kaši? a po dramatické pauze dodávala uštěpačně: Prasata přece nemáme!. Amálka na papouščí řeči reagovala uplně stejně, jako děti na babičku prostě vůbec. Občas, když byla Františka moc vytrvalá, shodila ji z hlavy jedním rychlým olíznutím.
Mizecí Františky byla pro všechny, kromě Hubky, strašná rána. O dva týdny později, když už jsme se s tím smířili a fakt mysleli, že už svoji uřvanou samičku nikdy neuvidíme, začaly se v osadě rojit drby. K hejnu strak, co loupily švestky po zahradách, se někdo nový přidal. Zářivě zelená s červenou hlavou, drzost sama. Nejenže vrněla, ale dovedla i zařvat a klidně vynadat lidským hlasem. Ten poslední fakt nám na moment vzal naději, protože jsme sice doma občas nějaké ostřejší slovo utrousili, ale na veřejnosti se u nás hlídal slovník. Na druhou stranu, náš mazánek se toho klidně mohl během svobody nachytat jako Hubka blech. Tak jsme začali znovu prohledávat zahrady a okolí byla naděje, že to je ona.
Štěstí se na nás usmálo asi za deset dní. Zrovna jsem se skláněla u záhonu s petrželí, když slyším za sebou známé: No, copak?! na višni seděla Františka v obklopení několika strak, co tam zrovna ujídaly plody. Františko, pojď dolů, pojď, maminka ti dá semínka přemlouvala jsem ji. Naklonila hlavu, počkala. Františko, moc nám chybíš, i táta, i děti Maruška se Štěpánem i Amálka. Pojď ke mně, maličká natáhla jsem ruku a pomalu šla ke stromu už jsem skoro dosáhla ale vtom:
He, švejkovy děti! pronesla dřevně ironicky Františka hlasem našeho předsedy osady, a s celou partou ptáků zmizela pryč.
Františčina volnost trvala až do prvních mrazíků. Ještě párkrát se kolem domu ukázala, ale přemluvit ji, aby šla dovnitř, se nám nepodařilo. Když jsme ji tahali domů, jen moudře vrkala a zase odletěla.
Ke konci podzimu už ji lidi v okolí vídali samotnou. Objevovala se čím dál častěji u plotu nebo na stromě, načepýřená a smutná, ale pořád se nenechala chytit. Nakonec jsme nasadili těžký kalibr Amálku. Co jí ta naše fenka napovídala, to nikdo neví, ale jednoho dne se Františka triumfálně vrátila v sedle, přímo na hřbetu zrzavé Amálky, hlavu vzhůru, jako by se nic nedělo.
