Hele, musím ti něco říct, co se mi stalo, a fakt si nebudeš myslet, že si vymýšlím. Tak si sedím jedno dopoledne doma v Praze, pohodička, když mi najednou zazvoní telefon. Zvednu to a tam úplně vážný, oficiální hlas:
Je pan Petr Novotný?
Ano, u telefonu Petr Novotný. S kým mám tu čest?
Tady je ředitelka Kojeneckého ústavu. Za týden bude vaší dceři tři roky a budeme ji muset převést do jiného zařízení. Opravdu si ji nevyzvednete?
V tu chvíli jsem zkoprněl. Jaká dcera? Jaký ústav? Vždyť mám přece syna Matěje! Zmateně blekotám: Počkejte, jaká dcera? Já mám syna, Matýska
Jana Petrášová Novotná, to je přece vaše dcera, ne?
Ne, určitě není! Já jsem Novotný, Petr Novotný.
Omlouvám se, zřejmě došlo k nějakému nedorozumění, povzdychla sluchátka a zavěsila.
Ještě dlouho mi v uších zněl ten obsazený tón.
To je teda věc! rozčiloval jsem se. Dcera v kojeneckém ústavu, no to je teda administrativní chaos, co tam mají?!
Ale ten hovor se mi usadil v hlavě jako trn. Začal jsem přemýšlet nad tím, jaké to asi je vyrůstat bez domova, bez mámy, táty, bez babiček, které by tě hýčkaly. Můj Matěj má všechny babičky, dědečky, tety, strejdy
Moje žena Hanka poznala, že něco není v pořádku. Už skoro deset let spolu žijeme, známe se od základky, tak mě má přečteného.
Večer jsme seděli u večeře a Hanka na mě vybafla: Co se ti stalo? Jsi dneska nějakej mimo.
Koho jsi říkala, že volali? zeptal jsem se zmateně, protože nevím, jak to mohla zjistit.
Hanka se napůl pobaveně ušklíbla, ale hned přitvrdila: Jana, říkal jsi? Janička? Tak já jsem Hanka a ona bude Janička, jo?
Ano, Jana Petrášová Novotná, přiznávám barvu.
A zkus mi ještě říct její rodný číslo, koukej! začala se rozčilovat.
Žádné rodné číslo nemám, proč bych měl?!
Takže je to nějaká cizinka, jo?
Kdo je cizinka?
Ta tvoje Jana! Nechce si u tebe náhodou udělat trvalý pobyt? Mluv, ty parchant jeden!
Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Seděl jsem tam a úplně zíral do prázdna, večeře mi úplně zhořkla v puse.
Pak Hanka začala brečet. Ne naoko, ale takové ty hněvivé slzy, co ti kapou běžně a není je kde držet.
Zítra jedu k mámě. A Matěje ti tu nenechám, zapamatuj si to! řekla mi přes slzy.
Hani, co blázníš? Co se děje?
A to si jako myslíš, že ti tady budu sloužit, zatímco budeš běhat za nějakou Janou?
Tehdy mi to začalo všechno docházet. Posadil jsem Hanku na gauč v kuchyni a všechno jí odvyprávěl od začátku, včetně toho podivného hovoru z rána.
A najednou Hanka začala brečet znovu, tentokrát jí bylo líto malé holčičky. To je s ženama vždycky mají ty slzy na všechny příležitosti! Já ženské slzy, hlavně ty Hančiny, vážně nedávám.
Večeři jsem už jen tak okloval.
V noci mě vzbudí, že se někdo hrabe v mém telefonu! Po deseti letech manželství je to poprvé, fakt divný pocit.
Hanka šeptá: Peťo, to je tenhle číslo, co ti volal? Ten pevná linka?
Jo, to je ono
Tak spi, řekla a odešla z ložnice, ale telefon si nevzala.
No jasně, kdo by pak v klidu spal! Slyším, jak zapla notebook. Vstanu tiše, kouknu jí přes rameno v prohlížeči má Najdi Kojenecký ústav Praha. Najde oficiální web, adresu, telefon a dokonce i fotku baráku. Hanka zkontrolovala číslo na displeji i na webu: Peťo, sedí to!
Co sedí?
Je to fakt telefon na Kojenecký ústav!
Vidíš přesně to jsem říkal. Takže prověřuješ?
Neprověřuju, ujišťuju se.
A pak zamyšleně: Ten ústav je kousíček od nás Pojďme tam, co kdyby jsi náhodou nebyl úplně cizí člověk? Proč by měli tvůj číslo?
To mě vůbec nenapadlo. Možná bychom tam fakt měli zajít vyjasnit si to, než mi budou pořád přiřazovat cizí děti!
Tu noc jsem samozřejmě neusnul.
A sotva jsem skoro zaspal, Hanka mě znovu budí: Peťo Hele, jsi si jistý, že se něco nestalo kdysi? Třeba jedenkrát, s nějakou láskou z mládí Možná se vám to vrátilo, ona ti nic neřekla, ale dítě dala pryč. Peťo, fakt jsi si jistý?
Hani, hele Jakmile jsem si v první třídě sedl k tobě do lavice, od té doby vedle mě jiná holka nebyla. Vzpomeň si, před třemi lety měl Matěj tři, šel do školky a byl pořád nemocný. Ty už jsi chodila do práce, kdo byl doma? Já. Pamatuješ? Šílený období, sirupy, doktorka, vaření, málem jsem sám usínal ve stoje Fakt, na ženskou jsem ani nepomyslel, natož abych měl někde dítě!
A proč teda mají tvoje číslo?
Tohle mě štvalo taky. Přemýšlel jsem o všem možném, všechny známé i neznámé jsem v hlavě prošel, ale nikdo, kdo by takovej průšvih mohl způsobit, tam nebyl.
Nakonec jsme se rozhodli, že do ústavu zajedeme hned ráno osobně.
Přijeli jsme a před dveřmi seděl nějakej usmrkaný chlápek, vypadal nervózně, třásly se mu ruce, byl takový neposedný.
Jste po mně, zabručel hlubokým hlasem a vešel dovnitř.
Za chvíli vyšel ještě rozcuchanější než předtím a my šli na řadu.
Uvnitř byla sympatická brunetka středního věku, žvýkala ramínko od brýlí a ptá se přímo: S čím vám můžu pomoct?
Jde o ten včerejší telefonát, vysvětluji.
Paní se pousmála: Omlouvám se, to byl omyl. Volala jsem na špatné číslo, spletla jsem si číslici Ten pán, co tu byl teď přede mnou, je skutečný otec. Váš i jeho jméno je čistě náhoda.
Já na ni koukám a ptám se: A odkud vlastně máte moje číslo?
No, omyl. Místo 608 jsem vytočila 609. To se prostě stává.
Pak se Hanka zeptala: A tu holčičku si ten její táta vyzvedne?
Ředitelka se posadila: Ne, bohužel. Maminka jí umřela, táta má sedm dětí s různýma ženama, tady byl za ty tři roky dvakrát a i to až po naléhání. O Janču zájem nemá. Takže přeji pěkný den.
Byli jsme z toho úplně paf. Vyšli jsme ven a na dětském hřišti u ústavu si děti hrály potichu, jak malí důchodci. Když vezmu Matěje ven, řve, směje se, křičí Tyhle děti mluvily mezi sebou tiše, žádné vřískání, prostě smutné.
Najednou se ozvalo Mámo! a všechny děti se otočily. Přímo k nám běžela malá holčička s vtipnou čepicí s bambulí. Mámo, mámo, jsem tady!
Skočila Hance kolem nohou a rozplakala se tak srdceryvně, že se i mi orosily oči.
Janičko, Jano! volala vychovatelka a snažila se ji od Hani odtrhnout. Pomohla až čokoláda, co měla v kapse. Rychle jsme odešli.
V autě ticho. Hanku celou třáslo, já měl ruce jak před infarktem, musel jsem zastavit u krajnice.
Podívali jsme se na sebe, pak Hanka ukázala na výlohu hračkářství Dětský ráj. Ani jsme nemuseli říkat slovo šli jsme tam spolu.
Pro panenku a růžové šatičky.
Naše dcerka Janička prostě bude nejhezčí a nejšťastnější.
Náhodný telefonát – „Pane Pavle Ivanoviči?“ Hlas ve sluchátku byl chladný a úřední. – Ano, jsem Pa…
