Náhodný telefonát
Pane Pavle? hlas v telefonu byl studený a úřednický.
Ano, jsem Pavel. S kým mluvím?
To je ředitelka Dětského domova v Brně. Vaše dcera má za týden tři roky a budeme ji muset převést do jiného zařízení. Jste si jistý, že si ji nevyzvednete?
Počkejte, jaká dcera? Jaký dětský domov? Mám syna Vašíka, šokovaně mumlám do sluchátka.
Naděžda Pavlová Němečková. To přece je vaše dcera?
Ne, není. Já jsem Pavel Němeček.
Omlouvám se, únaveně řekla paní na druhém konci. Evidentně jsme se spletli.
Hlasité tóny mi ještě chvíli zněly v uších jako zvon.
To je neuvěřitelné! Dcera, dětský domov… Co mají v těch papírech za nepořádek? rozhořčoval jsem se v duchu.
Přesto telefonát ve mně zanechal hlubokou stopu. Až moc jsem přemýšlel nad tím, jak se vlastně žije dětem bez domova, bez láskyplné mámy, bez starostlivého tatínka, bez pečujících babiček a dědečků. Vašík měl všechno: rodinu, tety, strýce, prarodiče…
Lenka si hned všimla, že jsem zadumaný, odpovídám nevhodně těžko něco před manželkou utajit, vždyť jsme spolu už skoro deset let a známe se od první třídy!
Večer u večeře se mě Lenka přímo zeptala, co se mnou je.
Jak se ta holčička jmenuje?
Která? odpověděl jsem zmateně (jak ona ví o holčičce? Nedali jí taky telefonát?).
Naděžda. Naděnka.
Aha, Naděnka. Já jsem ti Lenka a ona je Naděnka? Tak pěkně! zvyšuje hlas Lenka.
No ano Naděžda Pavlová Němečková.
Řekni mi ještě číslo její občanky! křičí Lenka.
Občanku nemá, proč by ji potřebovala?
Je uprchlice nebo co? trochu tišeji syčí Lenka.
Kdo je uprchlice? Já už vůbec nechápu.
Ta tvoje Naděnka, chce se snad přihlásit k tobě? Přiznej se, ty lump!
A co mám přiznat? seděl jsem tam, úplně ztracený, zapomněl i na večeři.
Lenka začala plakat ne srdceryvně, ne dramaticky, ale drobné slzy se kutálely na okraj její zástěry.
Zítra jedu k mámě. Počítej, že Vašíka ti nenechám, řekla Lenka přes slzy.
Lenko, co se děje? Proč k mámě?
A ty myslíš, že tu budu sloužit tobě a Naděnce? rozběsnila se Lenka.
Teprve teď mi začal docházet absurdní rozměr celé situace.
Posadil jsem Lenku na sedačku a všechno jí popsal, jak to ráno probíhalo.
Teď už Lenka plakala z lítosti nad holčičkou. Žena má slz dost a podle mě je umí vytáhnout kdykoliv, jakékoliv! Já to snáším špatně a Lenčiny slzy mě přímo děsí.
Nijak moc jsem už nejedl, jen tak zobnul pár soust.
…Probudil jsem se, když Lenka stála u postele a hrabala se v mém mobilu! Za skoro deset let se to nestalo. Znamená, že mi nevěří hledá, zda jsem někomu psal? Bylo mi z toho vážně smutno
A najednou šeptá: Pavlíku, Pavlíku, a jemně mě bere za rameno.
Dělám, že se právě probouzím.
Pavlíku, to byl tenhle pevný telefon, že?
Jo, ten, říkám automaticky.
Tak spi dál. Lenka odchází ze ložnice, telefon si bere s sebou.
Řekne: Spi, spi lehko říct! Slyším, jak zapíná notebook. Chvilku čekám, pak vstanu a jdu do obýváku.
Lenka kliká myší a je tak soustředěná, že mě ani nezaregistruje.
Do vyhledávače zadala: Dětský domov Brno.
Notebook hledá, vytáhne oficiální stránky, adresu, telefon i fotky budovy. Lenka mrkne na můj mobil.
Pavle, ten telefon souhlasí!
Co souhlasí?
Ten telefon! Je to Dětský domov.
To jsem říkal. Ty mě kontroluješ?
Lenka se otočí:
Nekontroluju, ověřuju.
Proč?
Pavlíku, ten domov není daleko, řekne Lenka zamyšleně.
Neměli bychom tam zajet? Jak to, že mají tvoje číslo, když s tím nemáš nic společného?
To mě nenapadlo. Opravdu odkud ho mají? Možná se tam zajet podívat… Jinak mi budou pořád volat kvůli cizím dětem a já to budu řešit!
V noci jsem nemohl usnout. Už jsem skoro spal, když mě Lenka znovu polechtala na boku.
Pavlíku… Pavlíku…
Co zas?
Je jasné, že jsi s nikým nic neměl? Třeba jenom jednou, s první láskou… Nepotkal jsi ji po letech, nezrodila se znovu vášeň? Neřekla ti nic a holčičku nechala v porodnici? Pavlíku, hmm?
Lenko, jaká láska? Jak jsme spolu seděli v první třídě, tak jsme spolu až doteď. Před třemi lety šel Vašík do školky, často byl nemocný a ty jsi nastoupila do práce, kdo s ním doma seděl? Já. Přešel jsem na home office, pamatuješ? Neustálé sirupy, tabletky, jídlo, kontroly u lékařů. Milenky? Neměl jsem na to ani energii! Ne, opravdu nic nebylo.
Ale jak je možné, že mají tvoje číslo? Někdo ho musel zanechat. Lenka se nevzdávala.
Já už přemýšlel, kdo ze známých by to mohl provést. S žádnou z nich jsem nic neměl, ale jejich povaha by klidně dokázala takovou rošťárnu.
Nakonec všechny vyloučím jedna má rodinu, jiné se odstěhovaly, jedna před pěti lety odešla z Česka.
Nakonec jsem se rozhodl navštívit Dětský domov hned zítra.
Dojeli jsme brzy, ale nebyli jsme první před dveřmi seděl hubený, světlovlasý chlapík. Oblečený čistě, ale trochu zanedbaný, neklidný, ruce se mu třásly, možná z nervů, možná ze včerejška.
Jdete po mně, zahřměl chlapík zvláštním basem.
Za chvilku ho pozvali do ředitelny. Uslyšeli jsme střídavě vážný hlas a jeho basový mumraj.
Nakonec, rozcuchaný a bez papírů, vyšel a pustili nás dovnitř.
Dobrý den, u okna stála příjemná brunetka, kousala konec brýlí. S čím přicházíte?
Kvůli včerejšímu telefonátu, pokusil jsem se o vtip.
Žena si sedla ke stolu.
Nemám čas na hádanky. Můžete jasně a stručně popsat problém?
Připomněl jsem jí telefonát (hlas byl poznat).
Ach, ano… žena se unaveně pousmála. Omlouvám se, byl to omyl číslo jsme spletli.
Jak omyl? Máte přece moje číslo! Kde jste ho vzali?
Víte, pane Pavle, spletla jsem jednu číslici. Správné číslo začíná 927, já dala 937. A vy jste také Pavel to je neuvěřitelná náhoda. On právě šel před vámi dovnitř.
Kdo? ptám se, i když odpověď už tuším.
Pavel Němeček, otec holčičky.
Omlouvám se ještě jednou a loučím se. Opravdu mám hodně práce.
Ředitelka vstala.
Taťána Sýkorová stálo na jejím štítku.
Lenka si to všimla a zeptala se:
Paní Sýkorová, ten Pavel ji vezme domů?
Ředitelka se na nás zadívala a znovu se usadila.
Ne, nevezme. Maminka holčičky zemřela, Pavel Němeček má dětí od různých žen sedm. Za tři roky tu byl dvakrát a to jen po našem nátlaku. Naděnka ho nezajímá.
Je to vše? Mohu se s vámi rozloučit?
Vyšli jsme úplně omámení ven.
Venku si hráli větší děti někdo se houpe, někdo sjíždí skluzavku, dva kluci závodí s autíčky na lavičce.
Díval jsem se na ty děti pomalu mi docházelo, co tu není v pořádku.
Dvorek je tichý. Když vezmu Vašíka na hřiště, hned začne řádit, křičet, směje se. Tady děti nezlobí, nesmějí se, jen tiše rozmlouvají. Připomínají malé staříky. Ty děti musely předčasně dospět. Neměly dětství jen boj o přežití, zimu, hlad, bez hraček, bez oblečení, bez zájmu dospělých, někdy i s krutostí.
Podíval jsem se na Lenku její oči plné slz.
Zase slzy… U žen vždy a všude!
Pomalu jsme šli ke bráně, když se dvorkem rozlehl křik: Maminko!
Všechny děti se otočily. Přímo k nám letěla holčička s kulichem a bambulkou.
Maminko, maminko! Já jsem tady!
Vrazila Leně do nohy, a odtud se ozval pláč, tak hořký a srdceryvný, že i mně se tlačily slzy do očí.
Naděnko! k nám přibíhala vychovatelka. Snažila se holčičku vzít do náruče, ale ta se tvrdě držela Lenky.
Jen s pomocí čokolády se povedlo ji odpoutat a rychle jsme opustili Dětský domov.
V autě bylo ticho. Lenka se třásla, i já měl ruce nervózně. Zaparkoval jsem kousek od dětského obchodu.
Lenka se podívala z okna, ukázala směrem ke vstupu Dětského světa.
Bez slova jsme vystoupili, chytili se za ruce a vešli dovnitř.
Pro panenku a růžové šatičky.
Naše holčička Naděnka bude nejkrásnější!
A domů jsme jeli s pocitem, že někdy stačí náhoda k tomu, abychom si uvědomili, jak důležité je rozdávat dětem lásku. Dítě z dětského domova nepotřebuje jen pár šatů a panenku potřebuje něčí laskavou náruč, úsměv a pocit, že je pro někoho na světě důležité. Nemusíme být rodičem, abychom mohli darovat kousek domova v srdci.
