Maruš, jsem doma, pojď mě přivítat!
P-Pavle?! Ty už jsi zpátky? Vždyť jsi měl jet domů až za tři dny…
Žena kolem třicítky vešla do předsíně, rychle se zabalila do hedvábného župánku a zmateně se podívala na muže stojícího ve dveřích.
Chtěl jsem tě překvapit, Maruško. Vidím, že se povedlo! Nebo mě snad nevidíš ráda? Vysoký, statný muž se spokojeně usmíval a byl pyšný na to, jaký dojem udělal.
Jasné, že mám radost! Jdi rovnou do kuchyně, ohřeju ti večeři.
Pavel kývl hlavou a zamířil do kuchyně, kde na něj čekal opravdu bohatě prostřený stůl: jahody, čokoláda, právě upečená večeře… Jako by to bylo připraveno přímo pro něj.
No teda, Maruško, tys to vystihla! Jak jsi vůbec věděla, že přijedu dřív? Jsi moje jasnovidka!
Naložil si pořádnou porci na talíř a pustil se do jídla. Manželka stále nikde, ale Pavel rozhodl, že ji nebude volat. Asi si chce obléct něco pěkného pro svého muže…
Pavle, já… My…
Maruško, to je pohádka, to tvoje jídlo! Ten salát, ty palačinky – klobouk dolů Petře?!
Pavel se otočil ke dveřím a uviděl manželku Marušku, kterou za ruku vedl jeho vlastní bratr Petr. Žena stála se skloněnou hlavou, Petra ospale mžoural v kraťasech a tričku.
Ano, Pavle, jsem to já. Ahoj, brácho…
Dobrý den. Tak mi teď prosím vysvětlete, co se tady děje? Ale vlastně asi nemusíte
Pavle, já… Už dlouho ti chci říct pravdu. Miluju tvého bratra Petra a chci být jenom s ním. Promiň. vysypala Maruška, aniž by se na bývalého manžela podívala.
Jak to Pavel uslyšel, talíř mu sklouzl z rukou. Nádobí s jídlem dopadlo s rachotem na zem.
Takže vy jste tady… Právě teď…
Ano. Byli jsme spolu právě teď.
Výborně, výborně, Maruško! A ty, Petře, taky umíš překvapit! Drazí moji, vybraní lidé! No jasně, teď chápu, proč jsi připravila tak vynikající večeři… A hlavně KOMU!
Maruška se stále nedokázala podívat na manžela. Měla pocit, že jakmile zvedne oči, veškerá odvaha z ní vyprchá.
A Lucka? Co bude s dcerou? Věděla o tom?
Ne, ona Ona to neví.
A kde je teď?
U sousedky, dívá se na pohádky.
A často ji takhle posíláš k sousedce?
Už dobrého půl roku…
Pavlovi došly otázky. I emoce. Byl po cestě unavený a hádat se mu nepřišlo ani trochu rozumné. Od přírody neuměl na lidi zůstávat dlouho naštvaný, byl klidný a vyrovnaný typ.
Ale když ho někdo opravdu vytočil, radil bych se klidit z cesty. To se mu ale stávalo málokdy.
Situace s jeho blízkými Pavla překvapila. Trochu ztratil půdu pod nohama, ale to bylo jen na okamžik.
Máš deset minut, abys byla pryč. Čas ti běží. řekl stroze Pavel, ani se na bratra nepodíval, a napil se čaje.
Čím se ti na něm vlastně zalíbilo? Vypadají jak dvojčata, i ty mateřský znaménka máte na stejným místě Pracovat neumí, rozumu nemá… Jen tratíš, Maruško. Ale je to tvé rozhodnutí! přemýšlel Pavel a popíjel čaj.
Nikam nejdu, dokud nedostanu souhlas, ozval se Petr.
A jaký souhlas ode mě chceš?
S rozvodem… Nech Marušku jít, ona tě nemiluje!
Vidím, koho moje žena miluje… pousmál se Pavel. Rozvod chcete? Dobře, bude rozvod! Ale pěkně přes soud. Jsem zvědavý, kolik peněz vyhodíte za právníky.
Pavle… ozvala se Maruška a položila mu ruku na zápěstí. Pavle, moc tě prosím, rozveďme se po dobrém. Vždyť ty jsi v jádru hodný chlap…
Pavel zakroutil hlavou.
Dobře, souhlasím. Ale ty už pro mě nejsi bratr, Petře!
My… Ještě něco bychom chtěli…
No?
Nech mi byt po rozvodu, Pavle! Maruška se usmála a jemně ho hladila po zápěstí.
Lucka tady má přátele, školu Když budeme byt rozdělovat, na novější nemáme, museli bychom zpátky na vesnici…
Pavel podepřel bradu sepnutýma rukama a zamyslel se. Maruška, která viděla jeho váhavost, začala zpívat ještě sladší tón:
Pavle, sluníčko moje… Udělej aspoň radost Lucce! Vždyť ty si ještě peníze vyděláš, máš dobrou práci! Prosím, je to pro dceru
Klid, Maruško, okřikl ji Pavel. Mám lepší nápad.
A jaký? rozzářila se Maruška. Že bys nám nechal i auto? To by Lucka byla nadšená…
Lucka bude bydlet se mnou.
Cože?! vyděsila se Maruška. Tobě se zavařil mozek? Ty neumíš s dětmi ani zacházet! Furt jsi na služebkách… Ona tě ani pořádně nezná!
Tak to hned zjistíme, řekl Pavel a šel ke dveřím.
Za pár minut se vrátil a za ruku vedl dceru. Byla to desetiletá dívka, která právě nastoupila do čtvrté třídy. Pevně držela tátovu ruku a šťastně se smála.
Proč jsi ji přivedl? Chceš ji zatáhnout do hádky?! vyjela Maruška.
Pavel neodpověděl. Sedl si s Luckou na klín a začal rozhovor:
Lucko, zlatíčko, můžu se tě na něco zeptat?
Jistě! děvčátko se usmálo, potěšená tím, že se jí táta věnuje.
Ale slib mi, že budeš odpovídat upřímně. Protože si teď budeme povídat jako mezi dospělými.
Jako když mluvíš s pány v kanceláři?
Přesně tak.
Dívka přikývla a nadšeně otevřela pusu.
Řekni mi, maminka ti někdy ubližuje? Dala ti třeba facku za poslední týden?
Děvčátko znejistělo a sklopilo oči. Prsty začala nervózně muchlat látku šatů.
Co si to dovoluješ?! zakřičela Maruška. Dej jí pokoj!
Mlč, Maruško. Mluvím teď s dcerou, odpověděl Pavel drsně a pohladil Lucku po hlavě. Neboj, zlatíčko, slíbilas odpovídat pravdivě, pamatuješ?
Dívka kývla. Oči se jí zalily slzami. Objala otce kolem krku a vzlykla mu do ramene:
Ano, třikrát mě uhodila! Nejprve za trojku, pak za rozlité mléko. A potřetí, když jsem křičela na strýce Petra. Líbal se s ní, když jsi byl pryč na služební cestě.
No tak, neplač, beruško! utěšoval ji Pavel. Jsem tady, už ti mamka neublíží.
Lže! protestovala Maruška. Já jsem se jí ani netkla…
Takže byt i auto kvůli dceři chceš získat? zasmál se Pavel. Lucko, odpovíš mi ještě na jedno otázku?
Ano…
Kdybys sis mohla vybrat, budeš bydlet se mnou nebo s mamkou?
Dívka ztichla. Očima přeskakovala z otce na matku. Maruška se snažila dceru přetáhnout na svou stranu: napřáhla k ní ruce.
A slíbíš, že už zase nikam nepojedeš?
Slibuji! odpověděl Pavel bez rozmýšlení.
Potom chci zůstat u tebe, tati.
Tak to teda ne! vykřikla Maruška a chtěla ji uhodit, ale Pavel objal Lucku a chránil ji vlastním tělem. Petr, který dosud stál vzadu, neřekl ani slovo.
Tak jsme si tedy povykládali. Už ji neuvidíš, řekl klidně Pavel a s dcerou odešel do dětského pokoje.
Za chvíli pomohl dívce sbalit věci. Dobře, že měl svou pracovní tašku už zabalenou. Pavel holčičku odvezl do hotelu na druhém konci Prahy, kde často býval kvůli práci.
…Za pár měsíců přišlo soudní jednání. Protože Maruška i její nový partner neměli stálý příjem, bydlení ani možnosti zajistit dítěti péči, soud ponechal Lucku otci.
Navíc i dívka chtěla být jenom s tátou.
Pavel byt rozdělil, jak slíbil, a svou část prodal. Matce dovolil Lucky vídat o víkendech, ale holčička žila jen s ním v novém bytě.
Pavel zásadně změnil rozvrh, aby měl na dceru čas. Dlouhé služební cesty byly minulostí. A Lucka se začala usmívat častěji, což mělo větší hodnotu než peníze i kariéra…
Napište do komentářů, co si o tom myslíte. Dejte lajky.
