Naděje už není
O vaše peníze nestojím! vykřikla jsem naštvaně a hodila zmuchlané bankovky na podlahu.
Ale to jsou vaše peníze, odpověděla klidně paní domácí. Za to, co se stalo, nemůžu, tak už nedělejte scénu, ať neprobudíte sousedy.
Zlým pohledem jsem jí sjela, otočila se na podpatku a se sevřeným žaludkem zamířila ke schodům.
Když jsem vyšla před vchod paneláku, téměř se mi zatmělo před očima. Dopadla jsem na lavičku před domem, schovala tvář do dlaní a rozplakala se. Tichý, téměř bezhlesý pláč, a v hlavě se do kolečka honilo: Kdybych tušila, že to takhle skončí, nikdy bych na tu svatbu nejela!
*****
Všechno to začalo tímhle telefonátem:
Šárko, mám pro tebe novinu! Beru se! zajásala kamarádka Jitka. Svatba je za měsíc. A potom svatba v kostele. Přijedeš?
Jitko, gratuluju ti, ze srdce mám radost! Jenže povzdechla jsem.
No tak mluv, co se děje?
Asi nebudu moct přijet. Moc bych chtěla, ale
Cože? Jak jako nepojedeš?! v jejím hlase znělo opravdové zklamání. Jsme přece spolu od první třídy, stáli jsme při sobě ve všem, a ty mi teď na svatbu nepřijedeš? To mě chceš fakt naštvat?
To vůbec ne, Jitko! Jenže Svatba, pak ještě ta církevní to je na víc dní
No co, tři dny. Myslím, že tě v práci snadno uvolní.
Není to práce Mám doma kocoura, Matěje. Nemám ho komu svěřit, a vzít s sebou to prostě nejde, to pochopíš
Ale no tak, holka! Zavolej někoho, ať ti Matěje pohlídá, nebo ho dej do kočičího hotelu. Určitě to nějak půjde když budeš chtít, zvládneš to! A když ne, já něco zařídím.
Já nevím, Jitko
Máš měsíc čas, nějak to vymysli. Nechci, abys mě zklamala, v tak důležitý den chci, abys byla blízko.
Dlouho jsem nad tím přemýšlela. Na Jitčinu svatbu jsem nemohla nejela to bych si nikdy neodpustila. Na druhou stranu jsem neměla srdce Matěje nechat o samotě. Sám v bytě by nevydržel ani dva dny, natož tři.
Nakonec jsem po večerech pročítala doporučení na hlídání koček. Na jedné internetové stránce jsem našla paní Elišku Koubovou. Měla skvělé recenze, prý má letité zkušenosti s péčí o zvířata. Sama kdysi pracovala na veterině a doma měla speciálně zařízený pokoj pro několik koček najednou.
Sešla jsem se s ní a byla moc sympatická. Byt působil čistě, ve velkém pokoji měly kočky volný pohyb a dostatek hraček. Eliška byla příjemná žena, a tak jsem se rozhodla jí Matěje svěřit.
Neboj, Matějku, bude to jen na tři dny. Zvládni to, chlape.
Dala jsem paní Elišce tisíc korun. Kdyby cokoliv, hned volejte, připomněla jsem jí naposledy.
Samozřejmě usmála se.
*****
Tři dny utekly jako voda.
Jitka zářila štěstím a já měla upřímnou radost. Novomanžel byl fajn chlap. Celou dobu jsem ale myslela na Matěje. Volala jsem si každý den s paní Eliškou:
Dobrý den, jak se má Matěj? Nezlobí moc?
Má se dobře, Šárko. Baští s chutí, chodí spořádaně na záchod, je v klidu. Nezměnilo se nic pořád přijedete zítra?
Ano Proč?
Jen pro jistotu. Často se stává, že někdo napíše na poslední chvíli, že se zdrží, a já už mám domluvenou další kočku. Tak pro pořádek.
Ne, to fakt nehrozí. Moc se na Matěje těším, nevydržela bych ho nechat déle.
Vyrazila jsem taxíkem rovnou k paní Elišce.
Budu čekat ozvala se do telefonu, až se mi zdál její povzdech divný.
Copak asi ten povzdech znamenal? Ale říkala, že je všechno v pořádku uklidňovala jsem se, i když mě v břiše tlačil zvláštní neklid.
Jenže jakmile jsem přišla, rána přišla přímo do srdce:
Váš kocour utekl zavrtěla se paní Eliška.
Cože?! Jak?
Byla tu strašná rekonstrukce u sousedů nahoře. Kočky se polekaly toho hluku. Šla jsem je poprosit, ať přestanou aspoň na pár dní, a v tu chvíli, když jsem pootevřela dveře, Matěj vyběhl na chodbu. Než jsem stihla něco udělat, byl pryč.
Proč jste mi to neřekla hned?! Proč jste lhala?
Myslela jsem, že ho najdu sama. Občas se mi stane, že mi nějaká kočka uteče, ale vždycky se vrátí, nebo ji zase najdu. U Matěje se mi to zatím nepovedlo ale pořád hledám, dala jsem inzeráty na internet. Ještě pořád to může dobře dopadnout, nezoufejte.
Nezoufejte? Vy jste mi ho slíbila vrátit! Jak se to mohlo stát?!
Vezměte si peníze zpátky
Nechci vaše peníze! vykřikla jsem a hodila tisícovku na zem.
Ale to jsou vaše peníze odvětila klidně. Nesu na tom vinu? A už prosím nekřičte, sousedé spí.
Otočila jsem se, zlobně ji probodla pohledem a vyrazila ke schodům.
Vyšla jsem ze vchodu a nohy se mi podlomily. Usedla jsem na lavičku, kolena se mi třásla, srdce bolelo. Proč jsem jen jela na tu svatbu proč jsem Matěje dala cizí ženské?!
Vzpomněla jsem si na loňský prosinec, na chvíli, kdy jsem se vracela po práci. Bylo 30. prosince, těšila jsem se na hromadu volných dní a v tom se mi u nohou objevil malý zrzavý uzlíček kočky. Než jsem se vzpamatovala, vyšplhal mi po džínách až do náruče.
Usmála jsem se: No, co s tebou? Odpověď byla jasná odnesla jsem ho domů.
S Matějem jsem prožila silvestra, zamilovala jsem si ho jako vlastní dítě.
Šári, najdi si chlapa, ne tahat zrzavé kocoury z ulice, smála se máma, když jsem jí volala.
Co nadělám, byl první. A chlap? Ten si musí zvyknout, že bude až druhý.
V práci jsem kolegyním vyprávěla:
Holky, mám pocit, že kočky si vybírají samy, kam patří. Vždycky si najdou den, kdy je venku nejhnusněji a v tu chvíli tě bodnou těma očima: Je mi zima, nevezmeš mě domů? No a už máš doma štěstí s drápky.
Šárka, ty bys měla psát povídky smály se.
Kolegyně mou lásku ke kočkám moc nechápaly ještě žádné kočky doma neměly. Ale bude…
S Matějem se můj panelákový byt proměnil na místo plné tepla, předení a kočičí srsti.
Každý den čekal za dveřmi, mňau, lehkými hlavičkami mne vítal.
Nejvíc miloval společné lenošení na klíně, v pelíšku, nebo jen vedle mě, přede jako motor.
A teď? Nikdo mě nevítá, nikdo se netulí. Matěj je pryč. Vlastně doufám, že někde je jen nevím, kde.
Rozhodla jsem se, že sedět a brečet nebudu. Musím ho najít.
*****
Haló! Našli jste ho? vyskočila jsem nadšením, když mi volal jeden z dobrovolníků, kteří hledali Matěje.
Možná… Jedna paní našla kocoura, který odpovídá popisu. Pošlu vám adresu.
Děkuju moc!
Byla jsem vděčná každému, kdo mi pomáhal. Už to byly dlouhé týdny od útěku.
To bylo nejhorších šest týdnů v životě. Denně jsem pročítala internetové stránky a prohlížela fotky nalezených koček ale Matěj mezi nimi nebyl.
A co hůř, fotky v telefonu jsem měla jen z doby, kdy byl ještě kotě. Za těch pár měsíců už zmužněl a změnil se možná proto ho nikdo nepoznal.
Přiběhla jsem k paneláku, vyťukala domovní kód.
Kdo je tam?
Tady Šárka, mám domluveno ohledně zrzavého kocourka.
Tak pojďte dál.
Byl nádherně zrzavý, ale… nebyl to on. Hodná paní si ho nakonec nechala.
Já si ho nechám, děvče, objímala své zrzavé štěstí. Vám přeju hodně štěstí, určitě svého Matěje najdete, neztrácejte naději.
Cítila jsem právě závist nechala jsem ji být.
V dalších měsících jsem šla ještě několikrát k dalším lidem, ale nikdy to nebyl můj Matěj.
Bylo to kruté vždycky jsem běžela plná naděje, že tentokrát už určitě je to on, ale zas to nebyl on
Šárko, já to chápu, že ho miluješ, chlácholila mě máma. Ale zkus žít dál. Můžeš si vzít jiného kocourka. Nebo přijeď ke mně na vesnici sousedka má čerstvá koťata, určitě je tam jeden zrzavý.
Díky, mami, ale jiného nechci.
Po půl roce, kdy Matěje nešlo najít, jsem věděla, že už není naděje.
Jediné, oč jsem Boha prosila, aby Matěj žil. Ať je s někým jiným, nebo mezi toulavými kočkami hlavně aby byl naživu.
*****
Co dál? Nevím.
Cítím vinu. Nebýt té svatby, nikdy bych ho nedala z ruky. Byli bychom pořád spolu.
Teď nevím nic kde je, co je s ním. Nevědomost je nejhorší, horší než smrt.
O víkendech odcházím ven, protože všechny kouty bytu mi ho připomínají.
Toulam se městem, koukám do vnitrobloků, okukuji popelnice.
Už dávno vlastně nevěřím, že ho najdu, ale stejně chodím.
Jednou jsem se ocitla na okraji města, kde je útulek pro zvířata. Třeba měla máma pravdu. Že bych si pořídila nového kocoura? napadlo mě.
Ale hned jsem tu myšlenku zaplašila. Až se Matěj vrátí, co si pomyslí? Že jsem ho nahradila?
Chtěla jsem odejít, když tu z útulku přišla ošetřovatelka.
Slečno, nehledáte zvíře? Mohu vám ukázat pár svěřenců. Nemusíte si nic vzít, jen se podívejte, třeba vám některý padne do oka.
Nechtěla jsem a stejně jsem souhlasila.
Tady máme Simona, tamhle Valeta. Jsou nádherní, že?
Jsou fakt hezcí.
Nevím proč, ale s těmi zvířaty mi bylo hned líp, jako by mi léčili duši.
A co tam vzadu? ukázala jsem na nejvzdálenější kotec.
Tam? Tam žije náš poustevník. Nikdo se k němu nesmí, ani nakrmit se pořádně nedá. Je s námi už půl roku, našli jsme ho ve špatném stavu, dali jsme ho dohromady, ale důvěřu nezískal.
Něco mi bodlo u srdce. Můžu ho aspoň vidět?
Pojďte.
Ryzavý kocour seděl v koutě a při našem příchodu se odvrátil.
To je on, náš poustevník.
Skoro jsem ošetřovatelku nevnímala jen jsem upřeně koukala na ryzavého kocoura a najednou… Matěji? vyslovila jsem potichu. Matěji, jsi to ty?
Otočil hlavu a zahleděl se na mě. Trochu zaváhal.
Matěji! vykřikla jsem už jistěji. Bože, ty žiješ! Pojď ke mně, poznáváš mě, Matěji?
Chvilku váhal, pak mu v očích svitlo poznání hlas, oči, vůně známé osoby. Ještě chvíli přemýšlel ale pak hnal k mým nohám.
Ošetřovatelka otevřela kotec a my se objali. Ze všech koutů na nás zvířata zvědavě koukala i slunce jako by na tu chvíli zářilo jasněji.
Slíbila jsem, že budu útulku pomáhat. Pomohli přece i Matějovi.
*****
Cestou domů Matěj spokojeně přede, mňouká a povídá mi o tom nešťastném dni: Tenkrát jsem se bál, ten hluk, a ty nikde. Vyběhl jsem tě hledat, pak mě srazilo auto. Jak jsem rád, že jsi mě našla. Neopustíš mě zas? a zadíval se mi do očí.
Ne, Matěji. Nikdy tě už neopustím.
