Ve stáří si děti vzpomněly, že mají mámu, ale já nikdy nezapomenu, jak se ke mně zachovaly
Když mě manžel opustil kvůli mladší ženě, děti se hned postavily na jeho stranu byl totiž vážený člověk, ředitel velkého podniku v Plzni. Roky na mě ani nevzpomněly a já zůstala úplně sama. Nedávno bývalý manžel zemřel a až tehdy vyplulo na povrch, že všechen svůj majetek odkázal své mladé ženě.
A najednou si na mě děti vzpomněly. Teď mě často navštěvují, ale vím moc dobře, proč to je Nedávno dcera začala naznačovat, že bych měla myslet na budoucnost, na závěť. Ani jeden z nich netuší, jaké překvapení na ně čeká. Všechno se dozví až po mé smrti.
Ve stáří si děti vzpomněly, že mají mámu, ale já nikdy nezapomenu, jak se ke mně zachovaly
Roky plynuly a já se cítila, jako bych byla sama někde na okraji světa. Moje děti se na mě dívaly, jako bych jim byla cizí, jako bychom mluvili úplně jinou řečí.
Když jsme se s manželem rozvedli, byl to poslední hřebíček do rakve našeho vztahu. Přiklonily se na jeho stranu byl totiž významný člověk, vážený ředitel pivovaru v Plzni.
A upřímně, být s ním bylo jednoduše výhodnější. A já? Já zůstala opuštěná. Opomíjená žena a zapomenutá matka.
Děti na mě rychle zapomněly, a já jen přes společné známé slýchala, jak si s tatínkem a jeho novou ženou užívají. Jezdili spolu do Chorvatska, večeřeli v drahých restauracích, plánovali společnou budoucnost.
A já zůstávala v prázdném bytě v Plzni. Každá taková zpráva mě bodla do duše jako střep.
Jednoho dne jsem si řekla, že musím začít žít pro sebe. Odjela jsem pracovat jako zdravotní sestra do Německa. Poprvé po letech jsem pocítila svobodu.
Ve stáří si děti vzpomněly, že mají mámu, ale já nikdy nezapomenu, jak se ke mně zachovaly
Za pár let jsem vydělala dost, abych změnila svůj život. Po návratu jsem zrekonstruovala byt, koupila novou lednici, automatickou pračku, dokonce jsem si mohla odložit něco bokem na stáří.
Mezitím si děti založily vlastní rodiny. Slyšela jsem, že mají dobře velké svatby, děti, oslavy. Ale pak přišla nečekaná zpráva bývalý muž dostal infarkt a zemřel. Veškerý majetek odkázal mladé ženě.
Syn a dcera zůstali s prázdnem v rukách. Najednou si rozpomněli na mne.
Začali mě navštěvovat každý s malou pozorností někdy bonboniéra, jindy ovoce, ptali se, jak se mám. Usmíval jsem se na ně, ale v nitru jsem dobře věděl, že jim jde o něco víc.
Je mi už dvaasedmdesát let. Jsem zdráv, mám se dobře a jsem spokojený se svým životem. Přesto nedávno dcera začala více nápadně mluvit o budoucnosti a jak bych měl sepsat závěť. Po pár týdnech za mnou přišla vnučka ta, co se před rokem vdala.
Dědo, není ti tu samotnému smutno? zeptala se trochu zvědavě.
Ale kdepak, užívám si tu klidu, odpověděl jsem s úsměvem.
Ve stáří si děti vzpomněly, že mají mámu, ale já nikdy nezapomenu, jak se ke mně zachovaly
Ale byt je tak velký, pokračovala, není těžké ho uklízet? Co kdybychom se s manželem k tobě nastěhovali? Třeba by nám bylo všem veseleji, nájem bychom nemuseli platit
Jen jsem se pousmál. Jejich úmysl byl jasný.
Kdo říká, že byste nemuseli platit? odpověděl jsem klidně. Klidně vám udělám výhodnou cenu.
Vnučka byla zaskočená. Asi čekala, že jim rovnou nabídnu všechno, co mám… Ale já měl svůj plán.
Už před lety jsem vše sepsal u notáře. V závěti stojí, že můj byt se po mé smrti prodá a celý výnos poputuje na Nadační fond pro nemocné děti v Motole.
Když se to dcera dozvěděla, rozčílila se a vyčetla mi po telefonu, že jsem nespravedlivý a že beru svým vnoučatům budoucnost. Syn se mi snažil lichotit a nabízel, že se ke mně nastěhuje a postará se o mě. Ale jejich náhlá láska mnou nehnula.
A Vy? Pustili byste svoji vnučku bydlet do svého bytu?
Nakonec jsem pochopil, že skutečná rodina není ta, která přijde, když má z něčeho prospěch ale ta, která stojí při člověku vždy. Proto jsem se rozhodl, že svůj klid a poslední roky prožiji podle sebe a na nikoho už se neohlížím.
