Nikdy by mě nenapadlo, že se jednou sejdeme s rodiči a bráchou u kuchyňského stolu, abychom se dohadovali o majetek, a bude to vypadat jak hádka u Kramáře: každý je nejchytřejší, každý něco rozděluje a všichni se tváří, že ten druhý nemá na nic nárok. Je mi něco přes dvacet, starý nejsem, ale upřímně, rád byl bych už nezávislý jak paní Pěnkava odvedle. Naopak můj bratr Marek je pořád ještě ve čtrnácti letech spíš na hokejku než na vlastní byt. K čemu by mu to vůbec bylo? Sedí v lavici na základce, ještě mu teče mléko po bradě, ale podle rodičů už pomalu plánuje stavební spoření.
Podle mámy i táty je vlastně ještě děcko úplně stejně, jako jsem já podle nich pořád ještě dítě, co si omylem koupilo mandarinky místo toaleťáku. Já sice studuju vejšku v Brně, makám brigádu v kavárně a bydlím v bytě po dědovi, který táta zdědil a laskavě mi nabídnul, když zjistil, že už jsem ochoten obětovat pohodlí studentské koleje.
Byl to věru štědrý dárek, tak jsem dala byt trošku dopořádku, tapety, světlo, Ikea styl v kombinaci s retro kobercem. Říkala jsem si, no, třeba to jednou bude fakt moje. Ale pak, bum prásk, přišla hádka. Jo, přesně taková ta rodinná přestřelka, kdy člověk neví, jestli se má rozbrečet, nebo dát pivo. Nepamatuju si, proč to vlastně začalo, pamatuju si jen, že jsem tátovi řekla, že se můžu postarat sama o sebe. A to mu nějak zvedlo mandle.
No a po tomhle fiasku doma svolali rodinnou radu. Máma a táta mi pěkně oznámili, že když chci být tak samostatná, mám vyklidit byt a šupky dupky jinam že byt začnou pronajímat a že to přece není JEN můj byt. Ostatně, že i Marek se na něj těší a že není co řešit.
Zbytečně jsem namítala, proč by to nešlo rozumně já bych zůstala, Marek by měl jednou ten druhý byt, kde bydlí rodiče, a máme klid. Ale ne, máme prý oba prodat byty, peníze rozdělit, koupit si něco vlastního a basta. Samozřejmě, kdo by nechtěl, že, platit realitní kancelář, štosovat papíry pro úředníky a várku korun českých na daně? Zvlášť když už máme střechu nad hlavou a oba byty nejsou žádná ruina.
Co mě skutečně dostalo je, že rodiče vážně zvažují mě vyhodit z domova jen proto, že jsem příliš samostatná. Úžasné. Asi by bylo chytřejší počkat, až jim to přejde, dají si knedlo vepřo zelo a v klidu to přehodnotí. Teď se mi fakt nechce být ta, která udělá první krok k usmíření. Prostě na mě působí, že dělají švejky a táhnou s Markem za jeden provaz, protože je ještě malý a neodmlouvá. Ve finále mi přijde, že nás pomalu staví proti sobě, abychom se jednou pohádali a nakonec stejně všechno prodali přes půl Prahy.
