Na prahu stál cizinec. Vít byl do Jany zamilovaný už od školy. Psával jí lístečky, dělal všechno možné, aby ji zaujal. Ale Jana měla rád Lukáše, vysokého blond volejbalistu, se kterým hrála společně v týmu. Nemotorného Víťu, který měl i špatné známky, si vůbec nevšímala. Brzy se Lukáš začal scházet s Helenou ze sousední třídy. Po maturitě se Vít ještě jednou pokusil získat Janinu pozornost. Dokonce jí na maturitním plese nabídl sňatek… Ale dostal od ní ráznou odpověď: „Ne!“ Ani pomyslet nechtěla, že by s ním něco měla. Po vysoké nastoupila Jana jako účetní, její šéf byl charismatický tmavovlasý muž, o deset let starší. Obdivovala jeho profesionalitu, vzhled a chytrost. Mezi nimi vzniklo pouto, a Janě nevadilo, že je ženatý a má malého syna. Valentýn Brož jí sliboval, že se rozvede, a tvrdil, že miluje jen ji. Uběhlo pár let, Jana si zvykla trávit víkendy a svátky sama. Pořád čekala, že její milovaný se rozvede a budou spolu. Jednou ale Janu šokovalo, když viděla Valdu s ženou v obchoďáku. Byla těhotná, a on ji něžně držel za ruku. Vzal jí tašky a společně odešli k autu. Jana se dojatě dívala na tu idylku se slzami v očích. Druhý den podala výpověď. Blížily se Vánoce, a neměla chuť nakupovat, zdobit dům ani chystat oslavu. Pak přišla domů a zjistila, že v domě je zima. Kotel nefungoval – a ona bydlela v rodinném domě. Volala odborníky, ale těsně před svátky chtěli všichni spoustu peněz, obzvlášť když slyšeli, že má jet na okraj Prahy. Byla zoufalá a zavolala kamarádce. Její manžel dělal tuhle práci a možná by pomohl. Lída slíbila, že hned zavolá manželovi. Za dvě hodiny zazvonil někdo u dveří. Na prahu stál cizinec, ale když se Jana podívala blíž, poznala v něm… Víťu, svého bývalého spolužáka. „Ahoj Jani, copak se ti tu stalo?“ „Eh… jak jsi to věděl?“ „Šéf volal, že mám jet na tuhle adresu, že tu mrzneš. Vypustila jsi vodu z topení, aby to nezamrzlo?“ „Ne, nevím jak…“ „No to teda, tak můžeš zůstat bez topení. Ještě že nejsou velké mrazy.“ Vít vypustil vodu, opravil kotel a odjel. Za hodinu už přinesl potřebné součástky. Za chvíli bylo v domě teplo. Vít si umyl ruce a zeptal se: „Hele, Jani, máš kapající kohoutek a blikající žárovku… Co, tvůj chlap neumí opravit?“ „Žádnýho chlapa nemám…“ „Jak to? Pořád hledáš ideál?“ „Jaký ideál… Nikdo není,“ přiznala tiše. „Tak proč jsi mě teda odmítla?“ pousmál se Vít. Neodpověděla… Opravil kohoutky i žárovku a odešel. Jana vzpomínala na dětství, mládí, baculatého kluka, co ji měl rád. Vít se změnil – z něho vyrostl vysoký štíhlý muž s tmavýma očima, jen úsměv měl pořád stejný. Ani se nestihla zeptat, jestli je ženatý. A 31. prosince někdo znovu zazvonil. Jana šla otevřít – hosty nečekala. Na prahu stál Vít. Měl nový oblek a v ruce kytici. „Jano! Ptám se tě znovu: Vezmeš si mě, nebo chceš čekat na prince až do důchodu?“ Jana se rozplakala a šťastně kývla. Na druhý pokus už návrh přijala…

Na prahu stál neznámý muž.

Petr byl zamilovaný do Lenky už od základní školy. Psával jí vzkazy, dělal vše možné, jen aby ji zaujal.

Ale Lenka měla oči jen pro Davida, vysokého blonďáka, který s ní hrál volejbal v týmu.

Nemotorného Petra, který navíc nebyl zrovna premiant, si vůbec nevšímala.

Brzy začal David chodit s Evou, dívkou z paralelní třídy.

Po maturitě se Petr zase pokoušel Lenku nějak zaujmout.

S odvahou jí dokonce požádal o ruku na maturitním večírku

Odpověď byla ale rychlá a ostrá Ne!. Lenka o Petrově nabídce nechtěla ani slyšet.

Po vysoké škole nastoupila Lenka jako účetní, její šéfem byl charismatický tmavovlasý muž, o deset let starší.

Lenka ho obdivovala pro jeho profesionalitu, vtip i šarm.

Dlouho ji netrápilo, že je ženatý a má malého syna.

Václav Novák jí sliboval, že se rozvede a že miluje jen ji.

Uplynulo několik let, a Lenka si zvykla trávit svátky a víkendy o samotě. Stále čekala, kdy se její láska rozvede a budou spolu.

Jednou však Lenka zahlédla Václava v supermarketu.

Jeho žena byla těhotná a on ji něžně držel za ruku. Potom vzal nákupní tašky a spolu společně odešli k autu.

Lenka tu idylu sledovala se slzami v očích.

Druhý den dala výpověď

Blížily se Vánoce, Lenka neměla náladu chystat cukroví, zdobit byt, ani vítat nový rok.

Jednou přišla domů a zjistila, že je v domě zima. Kotli v rodinném domku se přestal dávat.

Snažila se sehnat topenáře, ale před svátky chtěl každý za práci na okraji Prahy vysokou částku sumy okolo deseti tisíc korun.

Lenka už si nevěděla rady, a tak zavolala kamarádce. Její manžel v té branži pracoval a možná by mohl pomoct.

Jitka slíbila, že mu hned zavolá.

Za dvě hodiny někdo zvonil u dveří.

Na prahu stál neznámý muž, ve kterém ale po chvíli poznala Petra, svého spolužáka.

Ahoj Lenko, co se ti tu stalo?

Eh Jak jsi to zjistil?

Šéf mi volal a řekl, že mám jet sem na tuhle adresu, že ti je tu zima. Vypustilas vodu z radiátorů, abys nezamrzla?

Ne, to ani nevím jak.

Ale no tak, takhle můžeš zůstat bez topení. Ještěže není venku velký mráz.

Petr rychle vypustil vodu ze systému, pak se pustil do kotle a nakonec odjel pro nové díly.

Za hodinu už navážel potřebné součástky.

Brzy se v domě Lenky znovu rozhostilo teplo. Petr si umyl ruce a trochu nejistě povídá:

Lenko, ty máš kapající kohoutek a bliká ti žárovka To ti to tvůj muž nespraví?

Žádného muže nemám

Opravdu? Pořád čekáš na ideál?

Ideál Ten už asi neexistuje. Nemám prostě nikoho, přiznala tiše Lenka.

Tak proč jsi mě tenkrát odmítla? usmál se Petr.

Neodpověděla

Po opravě kohoutku a žárovky Petr odešel.

Lenka si v duchu vybavila dětství, dospívání, toho kluka, co byl do ní zamilovaný.

Petr se hodně změnil, vyrostl v štíhlého, vysokého muže s hnědýma očima. Ale jeho úsměv zůstal stejný.

Ani se nestihla zeptat, zda je ženatý.

A na Silvestra, 31. prosince, někdo zase zaklepal na dveře.

Lenka šla otevřít, ničím nepotěšena, nikoho nečekala.

Na prahu stál Petr, oblečený ve společenském obleku, v ruce kytice.

Lenko! Zeptám se ještě jednou. Vezmeš si mě? Nebo budeš čekat na prince až do důchodu?

Lenka se rozplakala a radostně kývla.

Na druhý pokus tedy nabídka přijata byla

A tak Lenka pochopila, že někdy je pravé štěstí blízko nás, jen mu musíme dát druhou šanci.