Vendula slízne bílý krém z čajové lžičky.
— Paní Králová, teď jste důchodkyně. Nemáte zvlášť za co utrácet. S Danem jsme se rozhodli, že vám podporu omezíme.
Na stole stojí dort za tisíc osm set korun. Koupený z Blaženina důchodu.
Blažena se dívá na prázdný šálek. Čaj je dávno studený. Uvnitř něco suše cvakne.
— V jakém smyslu omezit? zeptá se Blažena.
Vendula odloží lžičku. Otře si rty ubrouskem. Má pomalé, rozhodné pohyby.
— V přímém. Včera vám dorazil první důchod. Jednadvacet tisíc korun. Nájem máte pět. Na jídlo to bohatě stačí. K čemu vám víc?
Dan sedí vedle. Dívá se do talíře. Vidličkou hrabe zbytky piškotu.
— Dane, ty si taky myslíš, že bychom měli omezit pomoc? zeptá se Blažena.
Syn pokrčí rameny.
— Mami, vždyť máme hypotéku, auto na splátky, Vendulka si musí nechat opravit zuby. Ty sedíš doma. Nepotřebuješ ani jízdenku, ani nové oblečení.
Blažena si přisune papírový ubrousek. Vezme propisku.
— Sedím doma. S vašimi dětmi.
— Vždyť jste babička! ohradí se Vendula. — To je vaše radost!
— Patnáct tisíc, které jste mi dávali, — napíše Blažena číslici na ubrousek, — nebyla žádná pomoc. Byla to mzda za moji práci.
Vendula se krátce zasměje. Ne radostí. Vztekem.
— Fuj, jako by se v tobě spustil taxametr. Jaká práce? Sedíte s vlastními vnoučaty!
— Čtyřicet hodin týdně. Plus je vyzvedávám ze školky. Plus jim vařím oběd z vlastních nákupů.
— My jsme vám vnoučata udělali! Vendulin hlas vyletí vzhůru.
— Dělali jste si je pro sebe, Vendulko.
Dan práskne vidličkou o stůl.
— Mami, nezačínej. Vendula má pravdu. Platit vlastní matce za čas s vnoučaty je barbarství. Už ti peníze posílat nebudeme. Tečka.
Blažena mlčky vstane. Jde ke komodě. Otevře horní šuplík. Vytáhne svazek klíčů.
Přistoupí ke stolu. Hodí klíče před syna. Kov cinkne o okraj talíře.
— Co to je? Dan se zamračí.
— Klíče od vašeho bytu. Když jsem teď jen milující babička, a ne bezplatná chůva, mění se mi rozvrh.
Vendula dostane červené fleky.
— Jak to mám chápat, paní Králová?
— Velmi jednoduše. Od zítřka vodíte Tomíka a Květušku do školky sami. Ošetřování dětí si zařizujete sami. Víkendy děti tráví s vámi.
— Já chodím do práce! zavrčí snacha.
— Já jsem taky pracovala. Čtyřicet let v továrně. Teď odpočívám.
Blažena jde ke vchodovým dveřím. Otevře je.
— Dopili jste čaj? Dojedli dort? Východ je tudy.
Dan vstane první. Červený ve tváři. Popadne bundu z věšáku.
— Ještě budeš litovat, mami. Zavoláš, až ti bude smutno.
Blažena neodpoví. Zabouchne dveře a otočí klíčem.
V pondělí se Blažena probudí v osm. V kuchyni je ticho. Nikdo nechce zapnout pohádky. Nikdo nelije kompot na čistý ubrus.
Uvaří si pořádnou kávu. Vytáhne krásný hrnek.
Zvonek u dveří zazvoní v osm patnáct.
Dlouhý. Drzý. Nepřetržitý.
Blažena přistoupí ke dveřím. Podívá se kukátkem.
Na chodbě stojí Vendula. V zubech svírá telefon. V jedné ruce žlutý igelitový sáček ze supermarketu. Druhou rukou drží čtyřletou Květušku za kapuci bundy. Vedle přešlapuje šestiletý Tomík.
— Otevřete! křikne Vendula do zavřených dveří. Zatrhá klikou.
Blažena zmáčkne tlačítko domovního telefonu.
— Já spím, Vendulo.
— Paní Králová, neblázněte! V devět musím být v práci! Ve školce je karanténa, tam je nepovedu.
Děti začnou fňukat. Květa si tře oči špinavou rukavicí.
— A já jsem v důchodu. Mám režim.
Vendula kopne do dveří botou.
— Já je tu nechám! Tady na zemi! Sami to pak budete vysvětlovat sociálce!
Blažena se opře čelem o studený kov dveří.
— Nech je tu. Sousedka Miluše je zrovna doma. Hned zavolá policii. Řeknu, že matka nechala děti na chodbě a utekla.
Za dveřmi je ticho. Je slyšet jen těžký dech snachy.
— Jste vyšinutá. Ty stará krávo, vycedí Vendula.
Kroky utichnou. Výtah zarachotí dveřmi. Odjedou.
Blažena jde do kuchyně. Káva už vychladla. Vylije ji do dřezu a nalije si novou. Ruce se jí mírně chvějí. Ale uvnitř má klid.
Dan zavolá v poledne.
Blažena nezvedne telefon hned. Počká, až zazvoní potřetí.
— Prosím.
— Mami, tys úplně zbláznila? Dan řve do telefonu. V pozadí hučí auta. — Vendule dali důtku! Přišla o dvě hodiny pozdě, protože vozila děti k mojí tchyni na druhý konec města!
— A jak se má Zdeňka? zeptá se Blažena klidně. — Měla z vnoučat radost?
— Nerozčiluj mě. Proč jsi dělala takový cirkus?
— Dani, varovala jsem. Mé služby něco stojí. Vy jste platit nechtěli.
— Jaké peníze?! Je to tvoje krev!
Blažena vezme ze stolu ubrousek se včerejšími poznámkami.
— Krev? Dobře. Před třemi měsíci sis ode mě půjčil sto třicet tisíc. Na opravu převodovky. Vrátil?
Dan se zarazí.
— Vrátím. Zpozdí mi výplatu a vrátím.
— Nevrátíš. Já jsem si na tu částku vzala úvěr. A z důchodu platím úroky. Jednadvacet tisíc, Dane. Minus pět tisíc byt, minus čtyři tisíce úvěr na tvoje auto. Kolik zbyde?
— Já ti vozím nákup!
— Jednou za měsíc. Dva pytlíky rýže a kuře. Za dva tisíce korun. A děti u mě snědly za týden za tři tisíce.
— Mami, ty pořád všechno počítáš! zavyl Dan.
— Musela jsem se to naučit. Když syn počítá můj důchod.
Blažena zavěsí. Vypne zvuk.
Večer přijde upozornění v bankovní aplikaci.
Převod od Dana. Pět tisíc korun. Zpráva: „Na. Nadlobni se.”
Blažena peníze pošle zpět. Zprávu nenapíše.
Uplynou dva týdny.
Žijí jako cizí. Žádné zprávy. Blažena chodí do parku. Čte knížky. Nechá si vyčistit starý kabát.
V pátek večer peče jablečný koláč. Jen tak pro sebe. Vůně skořice zaplní malou kuchyni.
U dveří zazvoní.
Blažena otevře. Na prahu stojí Daniel Král. Zmačkaný, oči mu těkají. Vedle něj stojí Tomík ve špinavé modré bundě.
— Mami, zachraň mě.
Dan postrčí syna do chodby.
— Co se stalo?
— Vendula je v nemocnici. Podezření na zánět slepého střeva. Jedu za ní, chytit chirurgy. Květušku si vzala tchyně, Tomíka nemám kam dát. Nech ho u tebe do zítřka. Prosím.
Blažena se podívá na vnuka. Stojí, hlavu svěšenou. V ruce drží tablet.
— Dobře. Pojď dál, Tomíku. Svlékni se.
Dan vydechne, jako by ze sebe shodil pytel brambor.
— Díky, mami. Zavolám ráno.
Dveře za ním prásknou dřív, než se Blažena stihne zeptat na číslo nemocnice.
Tomík si sundá bundu. Hodí ji na zem.
— Zvedni ji a pověs na věšák, řekne Blažena klidně.
Chlapec se na ni zamračí. Zvedne bundu.
— Máš hlad?
— Ne. Byli jsme v mekáči.
Sedí v kuchyni. Blažena krájí koláč.
— Jak se má máma? zeptá se Blažena. — Bolelo ji hodně břicho?
Tomík hltá koláč.
— Máma nemá bolení břicha.
Blažena strne. Nůž se zastaví milimetr od talíře.
— A proč táta říkal, že je v nemocnici?
— Nevím. Máma si doma zkoušela plavky. S tátou jeli do spa hotelu. Teta Vlasta má narozeniny.
Uvnitř se něco zavře na těžký, němý zámek.
Položí nůž. Utře si ruce. Vezme telefon.
Otevře si profil Vlasty, Venduliny mladší sestry. Hned první příběh se načte s veselou hudbou.
Dřevěné molo. Bazén s teplou vodou. Vendula v nových zelených plavkách si ťuká sklenkou šampaňského. Popisek: „Holky prostě holky! Chlapi nám zaplatili víkend!” Čas příspěvku — před čtyřiceti minutami.
Rekreační areál Borový háj. Je to dvacet kilometrů od města.
V telefonu pípne zpráva. Od Dana.
„Mami, planý poplach. Žádný zánět slepého střeva. Ale doktoři řekli, že musí zůstat v klidu. Budeme u její mámy do neděle. Tomík u tebe dva dny zůstane. Líbám.”
Blažena se dlouho dívá na obrazovku.
Pak se podívá na Tomíka. Ten roztírá jablečnou náplň po stole.
— Tomíku, obleč se.
Chlapec zvedne hlavu.
— Kam? Vždyť jsme teprve přišli.
— Jedeme za mámou. Popřát tetě Vlastě.
Taxi stojí tisíc dvě stě korun.
V autě páchne levný osvěžovač a mokrý sníh. Tomík na zadním sedadle usne. Blažena kouká z okna. Kolem ubíhají holé černé stromy.
Žádný vztek. Jen chladný kalkul.
Auto zastaví u kovaných vrat areálu Borový háj.
Blažena zaplatí. Vystoupí do mrazivého vzduchu. Vyvede ospalého Tomíka.
Chlapec zívá a tře si oči. Bunda zapnutá křivě. Čepice sjetá na stranu.
Na recepci stojí vysoká dívka v přísné uniformě.
— Dobrý večer. Poradíte mi, kde je banket Vlasty Dvořákové?
Dívka se strojeně usměje.
— Sál Perla, chodbou doprava. Máte zájem o doprovod?
— Najdeme si sami.
Blažena pevně drží Tomíka za ruku. Jdou chodbou s měkkým kobercem. Hraje tlumená lounge hudba. Voní to drahými parfémy a pečeným masem.
Otevře těžké dubové dveře do sálu Perla.
Uvnitř je asi dvacet lidí. Dlouhý stůl je obsypaný občerstvením. Tlumené světlo. U stolu pronáší přípitek nějaký baculatý muž.
Vendula sedí vedle oslavenkyně. Ve večerních šatech s odhalenými rameny. Vlasy hezky upravené.
Dan sedí naproti. Směje se, opřený o opěradlo židle. V ruce sklenici whisky.
Blažena vstoupí do sálu.
Kroky po parketách jsou hlasité. Tomík zakopne o nohu židle a zakňučí.
Několik lidí se otočí. Přípitek ztichne.
Dan otočí hlavu. Úsměv mu zmizí tak rychle, jako by ho smazali hadrem. Obličej zbělá.
— Mami? vydechne. Sklenice cinkne o okraj talíře.
Vendula se předkloní. Oči má kulaté jako podšálky.
Blažena dojde přímo k jejich stolu.
Nekřičí. Nenadává. Mluví klidně, ale tak, že ji slyší celý sál.
— Dane. Zapomněli jste si tu zavazadlo.
Blažena postrčí Tomíka dopředu. On běží k matce a zaboří nos do jejích večerních šatů, na hedvábí zůstane mokrá šmouha od špinavého rukávu bundy.
— Mami, mám hlad! zakňučí Tomík.
Vendula zatne čelisti, až se jí nafouknou svaly.
— Paní Králová, co to děláte? sykne snacha. — Děláte nám ostudu před přáteli! Okamžitě zmizte a vezměte si ho!
Vlasta, oslavenkyně, se nadzvedne.
— Dani, co je to za cirkus? Vždyť jsi říkal, že máte děti umístěné.
Dan vyskočí. Chytí Blaženu za loket. Prsty se bolestivě zatnou.
— Proč jsi sem lezla? Vždyť jsem prosil!
Blažena pomalu sklopí pohled k jeho ruce. Pak se mu podívá do očí. Dívá se jako na překážku. Jako na prázdné místo.
— Dej ruku pryč, Dani.
Trhne rukou pryč.
— Lhal jste mi, řekne Blažena zvonivě, aby to slyšeli i hosté. — O zánětu slepého střeva. O nemocnici. Hodili jste dítě do úschovny jako věc a jeli pít.
— My jsme unavení! Máme právo na odpočinek! vykřikne Vendula.
— Máte. Ale na vlastní náklady. S dětmi budete odpočívat společně. Já jsem v důchodu. Moje pracovní doba skončila.
Blažena se otočí.
— Babi! vykřikne Tomík.
Neotočí se. Jde ke dveřím a dívá se přímo před sebe.
Do zad jí dopadne synův křik:
— Pro mě už nejsi matka! Zapomeň na naše číslo!
Dveře se zavřou a odříznou ji od hluku sálu.
Na chodbě je ticho. Blažena si narovná límec kabátu. Zavolá taxi zpátky. Uvnitř má zvláštní prázdno, ze kterého se jí nějak lehce dýchá.
V neděli odpoledne se klíč v zámku Blaženina bytu obtížně otočí.
Dveřmi otřese rána.
Pak zvonek. Dlouhý. Zběsilý.
Blažena si zrovna připravuje čaj do oblíbeného hrnku s kočkami. Nespěchá. Sundá konvici ze sporáku. Utře stůl houbičkou.
Přistoupí ke dveřím. Neotevře.
— Kdo tam? zeptá se Blažena nahlas.
— Otevři! Danovi se láme hlas. — Vyměnila sis zámky?!
— Vyměnila. Ráno tu byl zámečník. Vzal si dva a půl tisíce. Z mého důchodu.
Dan praští pěstí do dveří.
— Mami, tys se zbláznila?! Vendula se mnou druhý den nemluví! Vlasta nás vyhodila z oslavy! Byl tam můj šéf a všechno viděl!
— To jsou tvoje problémy, Dane.
— Vylož mi moje věci! řve syn z chodby. — Nářadí, rybářské pruty, brusle. Všechno, co leží na balkoně.
— Vyložím. V pátek. Sbalím do krabic a postavím ke skluzu na odpadky.
— Jsi nemocná! Vlastního vnuka jsi zesměšnila před lidmi! Zničila jsi děcku psychiku!
— Psychiku mu ničí rodiče, kterým překáží, když si chtějí dát šampaňské ve spa hotelu.
Za dveřmi se rozhostí těžké ticho.
Pak Dan vycedí mezi zuby:
— Chcípneš v osamění. Nikdo ti nepřinese ani sklenici vody.
Blažena se usměje. Svému odrazu v kukátku. Úsměv má tvrdý.
— Koupím si dávkovač vody. S dovážkou domů. Sbohem, Danieli Králi.
Odejde ode dveří. Kroky na schodišti utichnou.
V kuchyni voní čerstvý čaj a klid. V bytě nejsou žádné cizí špinavé boty, rozbité hračky ani řvoucí příbuzní. Poprvé po mnoha letech patří jen sama sobě.
Blažena Králová se posadí ke stolu. Upije horkého čaje.
A jak byste se na místě Blaženy zachovali: nechali byste dítě u sebe a spolkli lež, nebo byste ho taky přivezli rovnou na večírek k rodičům?
