Na moře letos nemáme, oznámil mi manžel a hned druhý den odjel na služební cestu. Za dva dny jsem spatřila jeho fotku z pláže v objetí s mojí sestrou.
Markéto, přestaň s tím přece! Jsi rozumná ženská, účetní! Spočítej si to sama. Čísla nelžou. Leasing na auto dělá patnáct tisíc, hypotéka dvacet pět, rekonstrukce chaty u mamky deset měsíčně střecha tam teče, jinak domek shnije. Jaké moře? Jaké Kanáry? Neutáhnem to. Nemáme na to. Popadnem se leda tak za nos.
Ondřej nervózně přecházel po naší malé kuchyni v pražském bytě, bouchal dvířky od skříňky, naléval vodu do sklenky a hned ji vyléval. Mým očím se vyhýbal, jako bych byla finančák.
Seděla jsem u stolu, shrbená, zírajíc na otevřený záložku cestovky v notebooku. Obrazovka mě lákala mořskou tyrkysí, bílým pískem, palmy se skláněly nad bungalovy. Nebyl to jen obrázek. Byla to moje Sen. Sen, který jsem živila celý dlouhý rok.
Ondro začala jsem tiše, aby se mi nezlomil hlas. Já jsem na to šetřila. Mrzí mě to. Neutráceli jsme moji prémie. Vařím si obědy doma. Po večerech dělám účetní uzávěrky cizím eseročkám, když spíš. Naspořila jsem sto třicet tisíc korun na zvláštním spořáku. To stačí. Všechno jsem propočítala. Auto vydrží, chata taky nepadne za dva týdny plechová střecha ještě podrží. Potřebujem si oddechnout. Nebyli jsme na opravdové dovolené pět let! Ty jsi na nervy, vybuchuješ kvůli každé hlouposti. Mě škube oko. Potřebujem znovu být manželé, ne spolubydlící za hypotéku.
Nejde jen o peníze! utrhl se, až šálek zacinkal o talířek. V práci máme průšvih! Odevzdáváme stavbu, šéf zuří! Nemůžu si vzít jen tak volno a válet se, když hoří termíny! Můžu přijít o místo, a to bychom si pak už neškrtli.
Ale vždyť minulý týden jsi tvrdil, že je klid, že už se všechno odevzdalo
Situace se změnila! skočil mi do řeči a tváře mu zrůžověly. Zákazník chtěl další změny! Konec debaty, Markéto. Letos žádné moře. Na prodloužený víkend pojedeme na chatu k mámě, pomůžeme jí na zahradě, opravíme fólii ve skleníku, ugrilujeme. Příroda, čistý vzduch, les. Co je na tom špatného?
Na chatě odpočívám jako popelka, pracuju tam druhou směnu. Pleju, kopu, vařím pro tvou rozvětvenou rodinu. Nechci tam! Chci na moře, ležet na pláži a nic nedělat.
Tys ale opravdu sobec! zahromoval pěstí o stůl. Pořád jen: já chci, já chci A já? Musím na služebku! Do Ostravy. Na dva týdny, kontrolovat stavby. Ředitel mě tam posílá. Takže zůstaneš doma a hotovo. A ještě mi převeď něco z tvého, jak říkáš, dovolenkového účtu. Na cestu a hotel.
Proč? Firma ti snad služebku proplatí.
Proplatí až potom, až přinesu účtenky. Teď musím zalepit zálohy ze svého. Hotel je drahý, jednání s klienty taky nebude v poledne u čínské polívky.
Kolik potřebuješ? zašeptala jsem, jako by se mi propadal žaludek.
Osmdesát. Osmdesát tisíc.
Osmdesát? zadrhla jsem se. Ondro, to je většina mého konta na dovolenou, na kterou šetřím tři roky!
Vrátím ti to, jakmile mi to firma proplatí. To mi nevěříš? Jsem přece tvůj muž.
Zachvěl se ve mně pocit viny. Vždyť on odjíždí pracovat, do špíny a zimy, kvůli nám. A já tu s mořem.
Převedla jsem mu peníze. Osmdesát tisíc korun. Prsty se mi třásly.
Věřila jsem mu. Byli jsme spolu jedenáct let. Byl moje opora, pevný bod. Možná občas ostřejší, spořivý, ale spolehlivý.
Druhý den odjel.
Balila jsem mu kufr.
Nezlob se, Markétko, usmál se, když si navlékal kabát, vonící mým dárkem od Dioru. Budu volat. Ale v Ostravě je signál mizerný, v halách skoro nic nechytnu. Tak se neboj, když se neozvu.
Dávej na sebe pozor, řekla jsem a urovnala mu šálu. Tam ještě sněží.
Vzal jsem si i termoprádlo.
Proč jsi si ale sbalil plavky a šortky? podivila jsem se nad plavkovými trenýrkami v postranní kapse kufru.
Ondřej se zarazil, ale hned odpověděl: Hotel má bazén. S chlapy se večer ohřejeme po zimě v sauně.
Smysluplné. Přikývla jsem.
Odešel. Kufr na kolečkách, moje peníze i naděje táhl s sebou ke dveřím.
Město se ponořilo do sychravého ticha. Zůstala jsem v prázdném bytě, kde neexistovalo jaro, jen pražská šedivá břečka.
Chodila jsem do práce jako v transu. Večer jsem ohřívala zbytky jídla, sledovala pohádky o krásných životech.
Zavolala jsem sestře, Lence.
Lenka byla můj opak: já tmavovláska, klidná domácí účetní, ona světlovlasá, žije na Instagramu, modelka, večírky, nové známosti. O pět let mladší, v duši sedmnáctiletá.
Nebyly jsme si příliš blízké, ale rodina je rodina. Pomáhala jsem jí, když studovala a měla potíže.
Volám.
Účastník je dočasně nedostupný, nebo mimo signál.
Divné. Obvykle je Lenka stále online, každých pár minut nějaký příběh jím salát, v tramvaji, kupuju rtěnku.
Nakoukla jsem do jejích sítí. Poslední post před týdnem, v den Ondřejova odjezdu.
Fotka glitrového kufru. Popisek: Chystá se cestování snů. Tipněte si kam! Je tam horko! Mise utajená! #sen #tajemství #dovolená
Patrně zas letěla s nějakým novým kamarádem do Dubaje.
Uplynul týden.
Ondřej volal málo. Jednou za dva dny.
Nestíhám, špatný signál, spěch.
Připadal mi jiný. Nadšený, nepůsobilo, že je ve stresu. A v pozadí bylo slyšet zvláštní dunění. Ne jako v kanceláři, ne severák v Ostravě. Spíš
Mořský příboj?
A latinskoamerická hudba.
Ondřeji, co je to za hudbu? Kde jsi?
Co? Rádio! V autě! Jedeme na stavbu, řidič pouští rádio!
A ten šum?
Vítr! Tady to fičí, jsi jak na Antarktidě! Musím končit, vypadává signál!
Pip-pip-pip.
V pátek večer přišla nespavost a zlá předtucha.
S hrnkem studeného čaje jsem nezúčastněně projížděla feed na sítích (na VPNce, protože jiné už nejdou).
Kočky, jídlo, děti bývalých spolužáků.
A najednou
Upozornění: Lenka Malá vás označila na fotografii.
Srdce mi poskočilo. Lenka? Co se děje?
Klikla jsem.
Fotka se nahrávala pomaloulinku.
Nejprve modrá obloha, potom tyrkysová voda. Bílý písek.
A pak lidi.
Na snímku byl pláž. Přímo ten z obrázku cestovky. Kanárské ostrovy. Poznala jsem tu palmu, to molo, hotel Mar Azul, znala jsem vše zpaměti.
Vpředu Lenka, v červených micro-bikinách, s obřími brýlemi, s koktejlem se slunečníkem, dohněda opálená, vysmátá.
A vedle ní
Vedle ní Ondřej. Moje šortky s palmami, jeho ruce kolem jejího pasu, jeho hodinky Casio dárek ode mě.
Takhle se už na mě pět let neusmíval. Byl celý zářivý, v očích pohoda.
Pod fotkou: Štěstí miluje ticho Ale nemůžu se nepodělit! Můj miláček mi splnil sen! Můj hrdina! Děkuji za ráj! #Kanary #Laska #MujMuz #Dovca #SorrySestro
A ona mě označila přímo na jeho obličeji.
Nebyla to náhoda.
Speciálně, aby mi ukázala: Vyhrála jsem. Jsem lepší, mladší, hezčí. A ty stará, nudná, co nám platí mejdan.
Můj muž.
A moje sestra.
Z mých peněz.
Z těch osmdesáti tisíc (plus, tipnu si, že si půjčil ještě někde), které jsem spořila tři roky, místo punčocháčů a šatů.
Ukradli můj sen. Ukradli mi život.
Měly sedět doma.
Jseš sobec.
Nemáme peníze.
Jeho slova mi bušila v uších, jejich smích zněl jako výsměch. Lhal mi do očí a už v duchu si mazal Lence záda krémem.
Začala jsem se třást. Nejdřív drobně, pak zimnicí. Zuby mi drkotaly o hrnek.
Běžela jsem do koupelny a vyzvracela se.
Opláchla jsem se ledovou vodou a pohlédla do zrcadla.
Dívala se na mě šedá, opuchlá osoba s rudýma očima. Stará bába.
A támhle Lenka: Cesta bez starostí, bez vrásek.
Jasně. Proč by si bral mě? Hypotéka, starosti, stará láska.
Lenka je zábava. Oslava.
Platil jsem to ale já, Markéta.
Sedla jsem k počítači. Ruce mi drkotaly, hlava se vyjasnila, zchladla.
Udělala jsem screenshot. Další. Natočila i video obrazovky všechny její příběhy, jak pijí šampaňské v byznys třídě, hotelový pokoj s labutěmi z ručníků, Ondřej ji nese do vody v náručí.
Pak jsem se přihlásila do svého internetového bankovnictví.
Leasing auta Toyota Highlander, jeho pýcha je napsaný na mě. Zbytek třistačtyřicet tisíc. Platil převodem, papírově jde o můj dluh.
Hypotéka na nás oba.
Účet, na který jsem převedla 80 tisíc nulový zůstatek. Peníze odeslané na cestovní kancelář.
Seděla jsem v temné kuchyni a potichu brečela do utěrky, ať neslyší sousedi.
Něco uvnitř mě zhaslo. Ta stará dobrá Markéta zemřela.
Zrodila se jiná. Chladná. Vypočítavá.
Ráno jsem se probudila někým novým. Zbyla jen nenávist a chuť zničit.
Na Kanárech na mé peníze popíjí koktejly a smějí se mi do očí.
Tak dobře.
Dovolenou vám připravím.
Ondřej zapomněl na malou věc. Generální plnou moc k autu, kterou mi podepsal loni abych mohla kdyžtak pojistku prodloužit, nebo auto prodat, kdyby bylo nejhůř. Tříletá, s právem prodat.
Jeho Highlander, černý a naleštěný. Klenot.
Oblékla jsem se do kostýmku, nalíčila rudou rtěnku (na truc) a vzala doklady: techničák, plnou moc, klíče (druhé měl vždy doma).
Jela jsem do bazaru známého z vysoké, Tomáše.
Tomáši, potřebuju rychle prodat Highlander.
Tomáš mě vyslechl, pohodil hlavou: Markéto, co se stalo? Ondra si bez toho auta neoddechne.
Odjel do Španělska, potřebuje akutně peníze. Je v problémech.
Jasné. Plná moc platná?
Platná.
Bude to levnější než na inzerát. Potřebujem na tom vydělat.
To je mi jedno. Hlavně hned. Hotově.
Nabídkou 1,6 milionu korun.
Beru.
Za dvě hodiny jsem z bazaru odcházela s tlustou obálkou peněz.
Zaplatila jsem leasing (340 000 Kč), zbytek (1 260 000 Kč) poslala na svůj starý účet.
Doma jsem objednala dodávku a vystěhovala všechny Ondřejovy věci: obleky, rybářské pruty, konzoli, notebook, jeho oblíbený hrneček.
Všechno jsem to nechala odvézt na adresu tety Marie v Lovosicích.
Pak jsem pozvala zámečníka.
Ráda bych vyměnila zámky. Co nejdřív. Nejlepší, co máte.
Vylomili vám je? zeptal se.
Objevili se tu škůdci.
Ale to nebylo všechno.
Znala jsem jeho heslo k e-mailu (ironicky, moje narozeniny). Našla jsem potvrzení od cestovky: vouchery, letenky, rezervace hotelu.
Zavolala jsem do hotelu.
Dobrý den, jsem Markéta Malá. Potřebuji mluvit s manažerem.
Přepojili mě.
Bohužel, můj manžel Ondřej Malý zaplatil zájezd firemní kartou, kterou jsem zablokovala jako hlavní účetní. Banka transakci stornuje, doporučuji hosty okamžitě vystěhovat, jinak budete mít oplétačky s policií.
Manažer polkl naprázdno.
Prověříme!
Předejte mu vzkaz. Konec legrace, Markéta.
Za hodinu přišlo notifikace: Pokusu o stržení 2000 eur zamítnut.
Netrvalo dlouho a přišel první hovor. Ondřej.
Nevzala jsem. Další Lenka.
Nevzala jsem. Nahrnuly se zprávy.
Ondřej: Markéto, proč nefunguje karta?! Vyhodili nás z hotelu! Nemám peníze!
Ondřej: Zvedni to, k*urva! Sedíme na pláži s kuframa! Lenka brečí!
Lenka: Markét, fakt se zlobíš? Je to omyl! Jen náhoda! Spíme v různém pokoji! Nepoškoď nás, prosím, pošli nám něco, nemáme na taxík na letiště!
Ondřej: Cos provedla s autem?! Volal mi Tomáš! Tys ho prodala?! Počkáš si!
Chtělo se mi smát. Hystericky, až do vyčerpání.
Napsala jsem jim jen: Štěstí miluje ticho. Užívejte ticho. Do Ostravy pěšky. Auto prodáno na plnou moc, peníze za ‘rodinné účely’. Věci u tety. Zámky vyměněny. Podala jsem k soudu. Nazdar.
Ondřej přijel zpět až za pár dní.
Půjčoval peníze, kde se dalo, koupili si zpáteční letenky. Hotel je držel v recepci, dokud je někdo nezachránil převodem přes kryptoměny.
Přijel spálený, s puchýři, bez koruny.
Vzalě dveře, řval, ať otevřu.
Tvůj podíl je zbytek hypotéky, zavolala jsem přes bezpečnostní dveře. Budeš bydlet u tety.
Pomáhal mi kamarád policajt, pan Stránský, který stál na chodbě.
Dejte pokoj, pane Malý, přidal se.
Odešel.
Rozvod byl špinavý.
Soud: plná moc platná, leasing uhrazen, zbytek peněz prostě za domácnost. Důkazy nebyly.
Sestřičku už nemám.
Rodiče mě přemlouvali: No tak, Markétko, Lenka je malá, nevinná, neví, co činí. Odpusť jí, trápí se!
Nemám sestru, odpověděla jsem. Ta dívka už pro mě neexistuje.
Lenka se Ondřeje vzdala ještě před Prahou: bez auta, bytu nezájem. Už má jiného vidím z Dubaje nové stories.
A já
Vezmu zbytek svých úspor. 200 000 Kč (ušetřeno), přidám peníze z auta.
Objednávám si zájezd.
Na Kanáry. Do stejného hotelu. Lépe: s vlastním bazénem.
Sama.
Ležím na lehátku, piju pina coladu, dívám se do modra vody.
Léčí to.
Jsem volná. S vlastním polštářem pod hlavou.
A nikdy nedovolím nikomu rozhodnout, na co mám nárok.
Zasloužím si všechno.
