Vlasta slízla z čajové lžičky bílý krém.
— Paní Boženo, vy jste teď důchodkyně. Nemáte na co utrácet. S Markem jsme se rozhodli, že vám omezíme příspěvky.
Na stole stál dort za tisíc osm set korun. Koupený z Boženina důchodu.
Božena hleděla na prázdný hrnek. Čaj dávno vystydl. Uvnitř v ní cosi suše cvaklo.
— Jak to myslíš, omezíte? — zeptala se.
Vlasta odložila lžičku. Otřela si rty ubrouskem. Pohyby pomalé, panovačné.
— Úplně jednoduše. Včera vám přišel první důchod, jednadvacet tisíc korun. Byt vás stojí pět. Na jídlo to bohatě stačí. Na co byste chtěla víc?
Marek seděl vedle ní a díval se do talíře. Vidličkou rozhrnoval zbytky dortového korpusu.
— Marku, ty si to taky myslíš? — obrátila se na syna.
Pokrčil rameny.
— Mami, vždyť máme hypotéku. Auto na úvěr. Vlasta si musí nechat opravit zuby. Ty sedíš doma. Nepotřebuješ jízdenky ani nové oblečení.
Božena si přitáhla papírový ubrousek a vzala propisku.
— Sedím doma. S vašimi dětmi.
— Vždyť jste babička! — ohradila se Vlasta. — To je vaše radost!
— Těch patnáct tisíc, které jste mi dávali, — Božena napsala číslo na ubrousek, — nebyla žádná pomoc. To byla odměna za mou práci.
Vlasta se krátce zasmála. Ne radostí. Vztekem.
— Fuj, jako by vám v hlavě naskočil taxametr. Jaká práce?! Sedíte s vlastními vnoučaty!
— Čtyřicet hodin týdně. K tomu je vyzvedávám ze školky. K tomu jim vařím obědy z vlastních zásob.
— Vždyť my jsme vám vnoučata dali! — hlas snachy vyletěl nahoru.
— Vy jste si je pořídili pro sebe, Vlastičko.
Marek s řinkotem odhodil vidličku na stůl.
— Mami, nezačínej. Vlasta má pravdu. Platit vlastní matce za čas s vnoučaty — to je divočina. Už vám žádné peníze posílat nebudeme. Tečka.
Božena mlčky vstala. Došla ke komodě, otevřela horní zásuvku a vytáhla svazek klíčů. Vrátila se ke stolu a hodila klíče před syna. Kov zadrnčel o talíř.
— Co to je? — Marek se zamračil.
— Klíče od vašeho bytu. Když jsem teď jen hodná babička, a ne chůva zadarmo, mění se mi pracovní doba.
Po Vlastě vyrazily rudé skvrny.
— Jak si to mám vysvětlit, paní Boženo?
— Velmi jednoduše. Od zítřka vodíte Vojtu a Anežku do školky sami. Neschopenky si vyřizujete sami. Víkendy tráví děti s vámi.
— Já chodím do práce! — vyštěkla snacha.
— Já taky chodila. Čtyřicet let do továrny. Teď odpočívám.
Božena došla ke vchodovým dveřím a otevřela je.
— Dopili jste čaj? Dojedli dort? Východ je tam.
Marek vstal první. Obličej rudý, popadl z věšáku bundu.
— Ještě budeš litovat, mami. Zavoláš, až ti bude smutno.
Božena neodpověděla. Zabouchla dveře a otočila zámkem.
V pondělí se Božena probudila v osm. V kuchyni bylo ticho. Nikdo neprosil o pohádky, nikdo nerozlil džus na čistý ubrus.
Uvařila si pořádnou kávu a vytáhla pěkný hrnek.
V osm patnáct se rozezněl zvonek. Dlouhý. Drzý. Nepřetržitý.
Božena došla ke dveřím a podívala se kukátkem.
Na chodbě stála Vlasta. Mezi zuby držela mobil, v jedné ruce žlutou tašku ze supermarketu a druhou svírala Anežku za kapuci bundy. Vedle přešlapoval šestiletý Vojta.
— Otevřete! — zakřičela na zavřené dveře a zatřásla klikou.
Božena stiskla tlačítko interkomu.
— Já spím, Vlasto.
— Paní Boženo, neblbněte! V devět musím být v práci! Ve školce je karanténa, já je tam nevezmu!
Děti začaly fňukat. Anežka si mnula oči špinavou rukavičkou.
— Já jsem v důchodu. Mám svůj režim.
Vlasta kopla do dveří botou.
— Já je tu nechám! Na rohožce! Sami si to pak vyřiďte se sociálkou!
Božena se opřela čelem o studený kov dveří.
— Nech je tam. Sousedka paní Kovářová je zrovna doma, ta hned volá policii. Řeknu, že matka nechala děti na chodbě a utekla.
Za dveřmi bylo tBožena se vrátila do kuchyně, vylila studenou kávu, uvařila si novou a poprvé po mnoha letech si ji vychutnala v naprostém tichu.
