Kdysi dávno jsme jezdívali na venkov a s sebou z Prahy jsme si brali našeho kocoura Pavla. Na chalupě v malé vesnici Třeboň už žil jeho vlastní bratr, kocour Jaromír. Jaromírovi se říkalo Žába, protože měl oči vypoulené skoro jako u žáby inu, tady na vesnici se bere všechno tak nějak přímočařeji.
Pavlovi nebylo zpočátku vůbec do zpěvu. I když byl štíhlý, Jaromír mu od první chvíle dával jasně najevo, kdo je tady pánem. Odháněl ho od spižírny a zlobil se na něj, syčel na něj hlasitě, jako když se pohádají sousedky na návsí při zabijačce.
Nakonec Jaromír udělal tu typickou vesnickou chybu začal si příliš věřit a přímo zaútočil na Pavla. Pavel se znuděně oháněl tlapkou, málem jako by mával vějířem a pronesl: ale, milostpane, nechte toho, a přitom mu náhodou uštědřil pořádný úder z prava. Jaromír pak skončil v popelnici a museli jsme ho z ní vytahovat.
Tak se opět náhodně, jak už to v Pavlově životě bývalo stal nečekaně vládce celé naší dvorkové hierarchie. Na vesnici se kočky berou hlavně jako pracovní síla a od polních prací Pavla zachránilo jen to, že byla zima.
Krmení je tady skoro jako loterie a rozhodně ne pravidelné. Pavel si na to dlouho nemohl zvyknout; v Praze byl zvyklý jíst v přesně určené hodiny, a k misce ho vždy decentně zval pan domácí. Stres z nového prostředí opět probudil jeho pradávné pudy. Kolikrát jsem ho našel uprostřed noci na sporáku, jak má hlavu v hrnci.
Jaromír držel hlídku u stoličky a zuřivě syčel, jakmile jsem vstoupil do kuchyně, aby Pavlovi dal znamení, že někdo přichází. Pavel se líně otočil, zamňoukal na bráchu něco jako: Toho se neboj, ten je náš, viděl jsi ho někdy, jak v noci hledá v lednici?
Jednou jsme usoudili, že Pavel je už připravený, a vzali jsme ho poprvé ven, rovnou do sněhu. Když se na nás otočil, měl celou tvář bílou a v očích takovou smutnou rezignaci, že mi připomněl pana Horníčka v jeho nejslavnější roli, když mu už všechno bylo jedno. Na dvůr jsme Pavla víckrát už nepustili.
Večer k synovi Vojtovi přišli jeho kamarádi z vesnice. Seděli jsme pohromadě v malé sednici a já jim předčítal Erbenovu Vodníka. Když jsem došel k té pasáži o maceše proměněné v černou kočku, která cinká drápy o starou podlahu najednou se dveře do sednice rozvrzaly a vešel Jaromír Žába, kráčel s hlavou vzhůru jako cyp.
Na naše neštěstí ho Pavel naučil své vyhlášené dovednosti otevírat dveře tlapkou, ať jsou sebekomplikovanější. Pokoj byl malinký, ale s dětmi jsme v něm zvládli pěkný poplach. Jednoho kluka jsme pak tahali z okna a ven ho nepustila jen babička, která ho vždy skvěle nasytila.
Mimochodem, je čas přiznat, že Jaromír je vlastně naprosto, beznadějně černý jako uhel. Uznejte, málokdy dokáže česká klasika zanechat v dětech tak silný dojem, jako tehdy u nás na venkově.
