Čau, hele, poslouchej. Potkala jsem na dovolený tuhle šílenou situaci. Představ si – jdu z pláže a najednou mě zastaví tlustá paní v křiklavým pareu a povídá: „Paní, vemte si ten ručník z lehátka, když už odcházíte, tady se nesmí zabírat místa od rána. Lidi přijdou, nemají si kam lehnout, a vy tu máte tři hodiny jenom pantofle.“ Já jsem jen mlčky vytáhla zpod matrace ten vyblejskaný hadr a srolovala ho do pevný ruličky. Mezi prsy se mi sypal jemný písek a na kůži zanechával šedý fleky. Nábřeží v tý malý rekreační vesničce, co je namačkaná mezi skály a vodu, bublalo poledním ruchem.
Z amplionu na plážový věži chraptěl hlas, co zval na večerní plavbu po přehradě, a u pitnýho fontánku se stála fronta řvoucích děcek a vyřízenejch matek. Šla jsem k penzionu po úzký asfaltce, kolem nekonečných stánků s nafukovacími kruhy a mušlemi. V kapse šortek mi zazvonil telefon – paní domácí, Ludmila, připomínala, že si mám vyzvednout čistý ložní prádlo z prádelny. Tahle dovolená, co jsem si koupila z peněz našetřenejch za rok a půl, měla bejt čas klidu, ale zatím to byla furt jen šruma a únava z cizích lidí.
Koupila jsem si zájezd k vodě, a potkala jsem starej trapas. U vrat penzionu, pod košatým akátem, stál chlap v bílých lněných kalhotách a volný košili. Kouřil, setřásal popel do keřů hortenzií a prohlížel si kolemjdoucí. U spánků měl šedivý vlasy, na čele hluboký vrásky, ale ty správný rysy, ten způsob, jak držel bradu, a ten zvyk kroutit stříbrným prstenem – poznala jsem ho hned. Před osmnácti lety tenhle člověk nechal na kuchyňský lince vzkaz na zadní straně složenky za elektřinu a zmizel z města dva dny před naší svatbou.
V malým pokoji v prvním patře, co jsem si pronajala na čtrnáct dní, to vonělo sušenýma bylinkama a levným plastovým nábytkem. Starej větrák na poličce hučel a hnal místností horkej vzduch. Věci ležely na svých místech: složenej letní šaty na opěradle židle, řada krémů na zrcadle, otevřenej detektivka na posteli. Tahle předvídatelnost domácnosti mi vždycky dávala pocit, že mám život pod kontrolou – život, co jsem si musela poskládat znovu, jako rozbitou polévkovou mísu.
Večer, když vedra vystřídal chladnej vánek od přehrady, někdo potichu zaklepal na dřevěný dveře verandy. Zrovna jsem si nalívala vodu do skleničky a ztuhla. Položila jsem ruku na stůl. „Libuško, to jsem já, otevři,“ ozvalo se zpoza dveří tejnej baryton, teď už trochu chraplavější a hlubší. „Dozvěděl jsem se od paní domácí, ve kterým jsi pokoji. Dal jsem jí malej dárek, a hned mi to prozradila.“ Přišla jsem ke dveřím, posunula tu vachrlatou zástrčku. Václav stál na prahu, v rukou držel proutěnej košík se zralýma jahodama a láhví vína. Sousedka z vedlejšího pokoje, mladá namalovaná blondýna, zrovna vycházela kouřit na společnou terasu a zpomalila, když si ho prohlížela.
„Tak ahoj,“ Václav překročil práh, postavil košík na kraj stolu a klesl na plastovou židli. „Tolik let uteklo. A ty jsi se skoro nezměnila, jenom ten pohled máš přísnej, že se k tobě nikdo nedostane.“ – „Proč jsi přišel?“ couvla jsem k oknu, přitiskla záda k parapetu. Pohledem jsem přejížděla po jeho tváři, všímla si drobnejch známek stáří: lehkýho nadbytku v ramenou, prořídlých vlasů na temeni, váčků pod očima. – „Musíme si promluvit, Libuše. Tolik času uteklo, byli jsme blbí, hrdí,“ naklonil se dopředu, dlaně na kolenou. „Já na tebe celejch těch let myslel. Hledal jsem tě, fakt. Ale známý říkali, že jsi odjela do Krušných hor, a ty tady sedíš u přehrady. Já jsem se ubytoval v lázních o tři domy dál, náhodou jsem tě zahlíd na pláži v davu.“ – „Hledal?“ usmála jsem se, obličej zůstal klidnej. „Osmnáct let jsi hledal, Václave? V sousedním kraji? Nebo tři hodiny autobusem?“
„Měl jsem tenkrát problémy, chápeš?“ povzdechl si a roztáhl ruce. „Firma teprv začínala, dluhy, jednání s vážnýma lidma. Měl jsem to hodně nahnutý, Libuš. Chtěli mi sebrat podnik, vyhrožovali. Kam bych tě táhnul? Já jsem odešel kvůli tobě, abych tě nevystavil riziku. Byl jsem mladej, blbej, myslel jsem, že tak to bude lepší. Chtěl jsem tě zachránit před tou noční můrou.“ Z otevřenýho okna se ozval hlasitej dětskej pláč – na hřišti někdo spadl z koloběžky. V kuchyni v přízemí zarachotily hrnce, ozvalo se řezání na prkénku – paní domácí chystala večeři. Normální, uspěchanej život rekreačního domu plynul dál a proměnil jeho slova v prázdnej šum.
Ranní slunce se prodíralo tenkýma záclonama a kreslilo na linoleum dlouhý žlutý pruhy. Seděla jsem na společný kuchyni a čekala, až se začne vařit voda v tom smaltovaným rychlovarným konvici. Sousedky z patra, dvě starší paní z Plzně, šuškaly u dřezu a myly plastovou krabičku. „Hele, Libuš, ten tvůj nápadník se včera u Ludmily vyptával, jak dlouho tu budeš a jestli jsi sama,“ otočila se na mě ta mladší, s výraznou pedikúrou. „Je to solidní chlap, to je vidět. Auto u brány – drahý, černý. A k tomu zdvořilej, Ludmile dones bonboniéru. Nezmarni to, v našem věku se takový chlapi neválejí na zemi.“ – „Nevaří se,“ odpověděla jsem tiše a koukala na bublající vodu.
Václav mě chytil kolem poledne u mola, když začalo jemně pršet a za chvilku se lidi rozprchli pod přístřešky a do kaváren. Vyrostl vedle mě, držel nade mnou velkej černej deštník a chytil mě za loket. Voněl tabákem a kolínskou. „Pojď dneska večer na večeři do normálního podniku, Libuš? Kousek odtud, pět kilometrů, je skvělej restaurant na skále. Sednem, zavzpomínáme na mládí. Jsem teď volnej, s manželkou jsme se rozešli před třema rokama, děti nemám. Všechno mám: firmu v Brně, barák za městem, velkej byt. Ale duše v tom není. Chybíš mi, ta naše upřímnost.“ Zastavila jsem se, uvolnila ruku. Otočila se k němu. Dívala jsem mu do očí, hledala aspoň stín toho devatenáctiletýho kluka, co jsem kdysi milovala, kvůli kterýmu jsem byla ochotná nechat školy a odjet. Ale přede mnou stál cizí, přehnaně sebevědomej čtyřicetiletej chlap, co se snažil koupit si mou přízeň za večeři v restauracích. „Mám na večer jiný plány, Václave.“ – „No tak co bys tady v tý díře mohla mít za plány?“ zamračil se a mávl rukou k šedivejm panelákům vesnice. „Kolik jsi dala za ten zájezd? Pár korun. Já ti dám za jeden den víc, jenom se přestěhuj ke mně do lázní, maj tam volnej luxusní pokoj. Tohle není tvoje úroveň – motat se v privátu, rachotit hrncem na společný kuchyni. Ty budeš se mnou žít jako královna. Co mlčíš? Nezůstalo v tobě vůbec nic z dřívějška?“
Kolem nás prošla místní prodavačka ryb, nesla těžkou chladicí tašku. Hodila po mně rychlej pohled, ve kterém byla běžná zvědavost: no podívejte, nějaká fiflena, která ohrnuje nos nad takovým chlapem. Ze silnice se ozvalo prudký brzdění – řidič autobusu málem trefil psa. Na vteřinu bylo ticho, přerušovaný jen kapkama deště, co bušily do napnutýho plátna deštníku. „Víš co, Václave,“ udělala jsem krok zpátky, vystoupila pod drobný kapky. „Moje máma po tvým zmizení ležela dva měsíce v nemocnici. S tlakem. A já měla svatební šaty v skříni tři roky, nemohla jsem je ani vyhodit, protože se mi z nich dělalo špatně. Myslela jsem, že se ti něco stalo, hledala jsem přes známý. A ty jsi mě zachraňoval. Před dluhama. V poklidným Jičíně, kde tě znal každej pes.“ – „No co furt vytahuješ starý věci?“ odvrátil pohled a točil prstenem na prstu. „Kdo z nás v devatenácti nedělal kraviny? Byly věci, točil jsem se jak se dalo, chtěl jsem přežít. Teď můžu všechno napravit. Splním ti každej rozmar, chápeš? Chceš – zítra jedem do města do zlatnictví?“
Déšť se k večeru zhoršil, změnil se v liják s bouřkou. Voda prala do oken penzionu, zaplavovala úzkej dvůr a měnila hliněný cestičky v proudy bláta. Dovolenkáři seděli po pokojích, z oken se linuly zvuky běžících televizí a cinkání domina. Seděla jsem na posteli s nohama pod sebou. Uvnitř byl klid, jako by se starý zranění konečně zahojilo. Necítila jsem vztek, ani potřebu mu vyčítat, ani tu starou bolest, co mi bránila v nových vztazích. Zůstalo jen lehký udivení nad tím, jak moc ten člověk se svýma slibama krásnýho života přišel pozdě.
Kolem desátý večer zazvonil telefon znovu. Na displeji svítilo neznámý číslo, ale já věděla, kdo to je. „Pořádně to promysli, Libuš,“ mluvil nahlas, přehlušoval hluk deště. „Budu tu do konce týdne. Pokoj 302, hlavní budova. Přijď, posedíme bez týhle silniční špíny. Dost bylo ukazování charakteru, jsme přece blízký lidi. Ztratili jsme tolik let kvůli hloupostem, proč teď plýtvat čas na křivdy?“ – „Dobrou noc, Václave,“ řekla jsem klidným hlasem a zmáčkla červenou. Vstala jsem, došla k oknu a pevně zatáhla závěsy, abych oddělila pokoj od řádění venku. Život už dávno běžel v jiný koleji, a v tý nový koleji pro Václava prostě nebylo místo.
V pátek se počasí zase zlomilo k lepšímu. Nebe se vyčistilo do modra, slunce pálilo od rána a asfalt vydával těžkou vůni. Nábřeží se znovu zaplnilo lidma v barevných šortkách a s nafukovacíma matracama. Václav se u vrat penzionu už neukázal. Ludmila ráno mimoděk poznamenala, že viděla černý auto odjíždět směrem k hlavní silnici – prý host odjel dřív. „Tak ti ten tvůj obchodník odjel, Libuško,“ vytřepávala paní domácí na šňůře kobereček z předsíně. „A tys byla hloupá, holka, promiň mi to starou. Takhle pohlednej chlap, s penězma. Mohla jsi teď bydlet v Brně, místo aby ses dřela v kanclu za pár kaček. Co ti chybělo? No, utek tenkrát jako mladej, bál se zodpovědnosti. Teď chtěl všechno odčinit.“ Nic jsem neodpověděla, jen se usmála. Vzala jsem ručník, tašku s knížkou a šla směrem k vodě, držela se stinný strany ulice.
Večer, když slunce začalo zapadat za obzor a barvilo vodu do růžova, seděla jsem na kraji mola, daleko od hlučnejch kaváren a dětských hřišť. Vonělo to slanou vodou, jódem a řasama, co vyplavila bouřka. Vytáhla jsem z igelitky fíky, co jsem koupila na trhu, a opatrně rozlomila jeden plod napůl. Dole, těsně u vody, trpělivě napichoval starej pán v obnošeným klobouku červíka na háček a jeho vnuk, asi sedmiletý, sledoval splávek. Normální, jednoduchej život plynul dál. Lokla jsem si vychladlý minerálky a koukala na hasnoucí západ slunce. Před náma byl ještě celej tejden dovolený.
