Stalo se, že jsme s manželem museli zůstat doma v karanténě. Ocitli jsme se téměř bez peněz. Museli jsme jednat rychle, protože do výplaty zbýval ještě celý týden a v peněžence jsme měli jen pár korun.
Upřímně řečeno, moc jsme si z toho hlavu nelámali. V lednici nám pár potravin ještě zbylo. Nějak to přežijeme, říkali jsme si s nadhledem.
Najednou jsme si vzpomněli na jednoho našeho dlužníka. Ta částka, kterou si od nás půjčil, nebyla obrovská, ale nyní by nám velmi pomohla.
Zatímco jsem připravovala čaj, manžel už si vyhledal jeho číslo a vytočil ho. Když po chvíli telefon konečně zvedl, manžel začal mluvit rozhodným hlasem a urgentně žádal svoje peníze nazpět, ale po chviličce jsem si všimla, že jeho tón se náhle změnil a přešel do slov omluvy i soucitu.
Když zavěsil, pověděl mi, co se stalo. Prý dlužníkovi zemřela maminka. Jako slušní lidé jsme se samozřejmě rozhodli, že na splacení ještě nějaký čas počkáme.
O pár týdnů později jsme s manželem chtěli uvařit něco dobrého a za tím účelem jsme se stavili u nejbližšího zelináře. Koupili jsme, co bylo potřeba, a těsně před odchodem jsme nečekaně narazili na matku našeho dlužníka, kterou jsme považovali za zesnulou. Musím přiznat, že mě to šokovalo.
Nikdy předtím jsem manžela neviděla tak naštvaného. Okamžitě jsme nasedli do auta a vyrazili k domu zarmouceného syna. Ten tam nejenže seděl pořádně pod parou, ale ještě ostře odmítal cokoliv vrátit.
Manžel měl už téměř chuť řešit to silou, když náhle dlužník povolil a přiznal, že v tu chvíli ho nenapadlo nic jiného, než si vymyslet lež. Nakonec odešel do svého pokoje a přinesl nám peníze zpět. Od té doby jsme o něm nikdy neslyšeli.
A tak se ptám: Jak ještě můžeme lidem věřit, když se setkáme se lží a zradou i od těch, do kterých bychom to nikdy neřekli? Přesto si ale uvědomuji, že důvěra v lidi nesmí úplně vymizet jinak by svět byl moc smutné místo. Pamatujme si však: důvěřuj, ale prověřuj, a udrž si otevřenost, ale i opatrnost.
