Na chalupu jsme si z Prahy přivezli našeho kocoura Karla. V té samé vesnici žije Karlův vlastní bratr Bonifác. Bonifác dostal své jméno díky trochu vypouleným očím, které mu trčí z hlavy víc než by bylo zdrávo. Vesničané si s nějakou jemností hlavu nelámou.
Zpočátku to Karel vůbec neměl jednoduché. Ačkoli je menšího vzrůstu, Bonifác ho pěkně šikanoval. Odháněl ho od zásob jídla a přitom na něj syčel tak strašlivě, že by to překonalo i tlachání cholerických hostů na pořadu Máte slovo.
V jednu chvíli udělal Bonifác nejčastější chybu českého frajera uvěřil, že je nesmrtelný a rozhodl se na Karla zaútočit otevřeně. Karel líně mávnul tlapkou ve vznešeném stylu nechte toho, pane hrabě, ale potom omylem trefil pořádnou pravou ránu: Bonifáce pak muselo pár minut někdo páčit z popelnice.
Tak se, zcela náhodou a typickým svým stylem, Karel dostal na vrchol vesnické kočičí hierarchie. Ve vesnici mají ke kočkám hluboce praktický přístup: od hnánění myší Karla zachránila jenom zima za okny.
Krmení je zde ryze kreativní a značně nepravidelné. Karel si na to dlouho nemohl zvyknout v Praze jedl na porcelánu podle rozvrhu a zvalo ho ke stolu naše domácí děvče.
Ze stresu se Karlovi rychle vrátily všechny lovecké pudy. Často jsem ho v noci nacházel, jak leží s hlavou v hrnci na sporáku. Bonifác, vysazený u stoličky na hlídce, disciplinovaně syčel a dával bratrovi znamení, že se blížím. Karel se v takových chvílích jen líně ohlédl a zamňoukal na bratra něco jako téhle osoby se neboj, ta je naše vidět bys měl, jak v noci šmejdí po ledničce.
Jednou jsme uznali, že je čas a vynesli jsme Karla ven na dvůr, posadili ho do sněhu. Když se na nás otočil, měl celou tlamu od sněhu bílé a v očích mu stál výraz smutku z nesprávně prožitého života jak z Mazaného Filipa v dramatických scénách. Ven jsem ho pak už raději nepouštěl.
Jednoho večera přišli za Martinem, mým synem, místní kamarádi. Pohodlně jsme se usadili v obýváku a já jim začal číst Májovou noc od Němcové. Zrovna když jsem četl o maceše, co se proměnila v černou kočku, která cvaká drápy po podlaze, začaly dveře do obýváku strašlivě vrzat a do místnosti vpochodoval Bonifác.
K naší smůle naučil Karel svého bratra svůj speciální kousek otevírat tlapou jakékoliv dveře.
Obývák byl malý, ale děti se stejně rychle rozprchly. Jednoho kluka jsme pak dlouho dolovali z ventilačky, ven z okna ho zachytila jen babička, která ho uměla skvěle nakrmit.
Jo a nejspíš je teď ten správný moment říct, že Bonifác je úplně, dokonale černý.
Přiznejte, že málokdy dokáže klasika na děti udělat tak výjimečný dojem.
