Zapsáno v mém deníku 18. června:
Včera večer se mi přihodilo něco, co mi navždy zůstane v paměti. U dveří jednoho z nejprestižnějších podniků v centru Prahy, kde se točí velké peníze, jsem na vlastní oči viděl, jak snadno lze člověka špatně posoudit jen podle zevnějšku.
Praha byla zalitá měkkým nočním světlem, tramvaje projížděly kolem a lidé spěchali za svými záležitostmi. Společně se mnou vystoupila od stolu Radka, v šatech, které by se neztratily ani na filmovém festivalu v Karlových Varech, a já, Mirek, jsem měl oblek z jedné z těch slavnějších krejčoven na Příkopech. Naše kapsy byly naplněné spíš vizitkami než starostmi.
Přímo u vchodu, skoro až v koutku mezi sloupy, stál starší pán. Na sobě měl zašlý kabát, kalhoty už dávno pamatující lepší časy, a v ruce ohmataný klobouk. Když jsme přicházeli blíž, jeho oči se upřely přímo na mě, jakoby mě rozpoznával.
Radka se zhnuseně ušklíbla, okamžitě mě chytila za ruku, a šeptla nemohla se ani obtěžovat šeptat dost potichu:
Neotáčej se na něj, Mirku. To jsou ti staří šmelináři, co chtějí jenom peníze zadarmo. Pojď rychle pryč!
Jenže já zůstal stát, jakoby mě někdo přimrazil k chodníku. Ruku jsem jí vyprostil a udělal pár kroků ke starému pánovi. Z mé strany v tom nebyla ani špetka opovržení, spíš úcta, kterou není možné popsat.
Vytáhl jsem z vnitřní kapsy obálku naplněnou bankovkami prostě něco, co rozhodně nebylo pár drobných na guláš v bufetu.
Nahlas a bez ostychu jsem řekl:
Tati, celý život jsi dřel, jen abys mě dostal dál. Všechny své sny jsi obětoval, abys já mohl jednou stát přesně tady. Nastal můj čas, abych postavil lepší budoucnost tobě.
Dřepl jsem před něj, aby mi mohl pohlédnout do očí, a podal mu tu obálku s desítkami tisíc korun. Viděl jsem, jak se jeho ruce třesou a v Radčiných očích naprostý šok. Ústa jí zůstala dokořán, když pochopila, kdo ten muž je. Tatínek na mě chvíli kouká, pak zašeptá tlumeně:
Mirku, nepotřebuju peníze. Jen chci, abys byl šťastný.
Objal jsem ho, nevnímal pohledy kolemjdoucích ani skvrnu na saku. Pak jsem pohlédl na Radku. Najednou mi přišla cizí jak cizí město.
Víš, Radko, řekl jsem tiše, táta mě naučil vidět v lidech to lepší. Ty jsi tady viděla jen žebráka. Já člověka, který mi dal celý svůj svět. Asi opravdu půjdeme každý jinou cestou.
Nasedli jsme s tátou do auta a pomalu odjeli pryč od toho pozlátka i od lidí, kteří vidí jen kabát, ne srdce.
Poučení? Nikdy neposuzuj člověka jen podle toho, co má na sobě za starým kabátem se může skrývat ten nejlaskavější člověk. A ty nejdražší šaty někdy znamenají jenom prázdnotu uvnitř.
