Nikdy nesuďte knihu podle obalu nebo člověka podle trička! Tahle historka z jednoho luxusního autosalónu v Praze vám dá malou životní lekci.
Uprostřed lesklého showroomu s luxusními vozy postává chlápek. Má na sobě obyčejnou šedou mikinu a džíny s prošoupanými koleny, co už toho očividně zažily dost. Zírá na detaily nového sportovního auta, asi jako když Čech dostane poprvé v životě plzeňské zadarmo. Z ničeho nic k němu cupitá manažerka z druhého konce sálu dáma v dokonale vyžehleném kostýmku, oči jak radar a úsměv, který by vám i na Štědrý den sebral poslední vanilkový rohlíček.
Zastaví se od něj na přesně vypočítaný krok a s teatrálním povzdechem ukáže směrem na chodník:
Autobusová zastávka je támhle, zlatíčko. Prosím tě, nehni se od toho auta ani o milimetr, lak stojí víc než tvůj byt a tebe na to auto nebude ani nikdy. Šetři lak, šetři oči!
Chlápek se nehne ani o píď. Klidně mrkne na hodinky nejsou to žádné švýcarské skvosty, ale jistě by něco stály v bazaru na Smíchově. Do toho do sálu vlítne generální ředitel. Vypadal, jako by běžel maraton Prahou zrudlý, nervózní, s kravatou na půl žerdi.
Ředitel prosviští kolem totálně vykolejené manažerky, ani se na ni nepodívá, a rovnou se ukloní (ne až na zem, ale málem si nadzvedl sako):
Vítejte, pane! Promiňte zdržení, rozhodně jsme nečekali, že majitel celé firmy dorazí dneska tak brzy!
Manažerka zbledla během vteřiny, maska sebevědomí se jí roztekla jako zmrzlina v srpnovém horku. Chlápek v mikině se k ní pomalu otočí z očí mu nekouká vztek, spíš ledové zklamání. Přistoupí těsně k ní a pronesl tiše tak, že to slyší jen ona:
Víte, původně jsem přijel podepsat váš povýšení. Ale vaše chování k lidem mi rozhodování právě pořádně ulehčilo.
Manažerce se rozklepou kolena. Snažila se něco říct, ale místo slov se soukala jen tiché eeeh.
Konec:
Muž bez emocí otočí hlavu k řediteli a suše povídá:
Nevím, proč bych měl ve firmě někoho, kdo posuzuje lidi jen podle peněženky. Prosím, propusťte ji ještě dnes. A připravte mi klíče od tohoto auta beru si ho teď hned domů.
Z kapsy mikiny vytáhl obyčejnou plastovou kartu na první pohled vypadala jako obyčejná Lítačka, ale ve skutečnosti to byla bezedná černá karta. Podal ji řediteli a zamířil ke dveřím. Manažerka zůstala stát uprostřed salónu s otevřenou pusou, její kariéra sletěla dolů rychleji než smažený sýr z talíře na festivalu.
Ponaučení: Peníze auto koupí, slušnost ne. Chovejte se k ostatním slušně netušíte, kdo vám stojí zrovna naproti.
