Myla jsem nádobí, když do kuchyně vtrhl můj muž s křikem. Zase matka. Zase nedůvěra. Už dost.
Proč jsi mé matce něco říkala o penězích?!
Alena Nováková stála u dřezu a domývala poslední talíř, když do kuchyně vpadl její muž. Vpádli to není přehnané, opravdu nevstoupil tiše, nerozhlédl se, prostě vletěl, rudý v obličeji, s rukama sevřenýma v pěstích podél boků. Lekla jsem se a pustila talíř zpět do horké vody.
Co? Toníku, co se děje?
Ne co se děje! Vysvětli mi, co to má znamenat!
Antonín stál uprostřed kuchyně. Košile měl pomačkanou, přitom jsem mu ji ráno žehlila. Když se rozčílil, vždycky byl celý rozervaný trhal sebou, podupával, jako by ho bodali.
Zrovna jsem mluvil s mámou. Povídá mi: Toníku, tvoje žena převedla někam peníze, které jste šetřili na auto. Co to má být?! Vysvětlíš mi to?
Pomalu jsem zastavila vodu. Ruce v gumových, žlutých rukavicích, jednu po druhé jsem z nich vysvlékla a položila stranou. Srdce jsem cítila až v krku.
Toníku, prosím, počkej. Jaké peníze? O čem to vůbec mluvíš?
Nedělej, že nevíš! Máma říkala, žes vybírala velkou částku! Odkud byly ty peníze a kam šly?
Z jakého účtu?
Z našeho!
Toníku. Uklidni se a poslouchej mě.
Já jsem klidný!
Řekl to tak, že i nádobí v odkapávači se skoro rozdrnčelo. Podívala jsem se na něj. Byl rudý a oči mu ztuhly, nepřívětivé. Tenhle pohled znávala jsem nebyl častý, ale neměla jsem ho ráda.
Já jsem z našeho účtu nic nevybírala. To zaprvé.
Tak co tím máma myslela?!
Opřela jsem se zády o dřez. Za oknem slunce, úplně obyčejná neděle, ráno jsem přemýšlela o tapetách a jak bychom mohli přestavit noční stolek k oknu. A teď tohle.
Toníku, myslím, že tvoje máma něco nepochopila.
Moje máma se nikdy neplete!
Každý se splete, Toníku.
Nevytáčej se, ona mluvila o výpisu! Říkala, že viděla čísla!
Jaký výpis? Ukazoval jsi jí náš výpis?
To jsem řekla a hned toho litovala. Tohle bylo citlivé téma. Marie Nováková měla už dávno ve zvyku vědět o všem, co děláme. Toník to považoval za normální: vždyť je to máma.
Neukazoval. Volala mi, něco málo jsem řekl…
Něco málo.
Aleno, neodváděj řeč! Jak se tvoje převody dostaly na tátův mobil?
V tu chvíli mi to došlo. Najednou jsem pochopila. Zhluboka jsem si povzdechla. Pomalu přešla ke stolu, posadila se na stoličku.
Sedni si, prosím. Promluvíme si v klidu.
Já budu stát.
Jak chceš. Toníku, poslouchej. Táta si minulý měsíc kupoval auto. To přece víš.
Jaké auto?
No přece, Toníku. Říkala jsem ti chtěl koupit starší Škodu, aby mohl jezdit na chalupu. Sám tam bývá, autobus jezdí jednou za den, a to ještě jen někdy. Bez auta je ztracený.
A co má být?
Táta neumí s aplikacemi. A bojí se platební karty, víš, jak to starší lidi mají. Řekl: radši hotově, hlavně ať mě neokradou. Já mu vysvětlovala, že prodávající chce jen převod. Přinesl mi peníze, složila jsem je na svůj účet a převedla. Hotovo. To je celé.
Antonín mlčel.
To byly jeho peníze, Toníku. Ne naše. On mi dal hotovost, já to převodila. Nevzala jsem nic z našeho účtu.
Proč jsi mi to neřekla?
Protože je to tátova věc. Musím ti hlásit každý krok svého otce?
Měla bys mi říct, když přes náš účet jdou cizí peníze.
To nejsou cizí. To je můj táta.
Stejně! Jsem ještě tvůj muž? Kdo jsem tu vůbec já?!
To slovo kdo mezi námi viselo. Hleděla jsem na něj dlouho a tiše. Stál uprostřed kuchyně, už ne tak rudý, ale pořád rozčílený. V tu chvíli jsem cítila, jak jsem unavená. Ne z těch dvaceti minut. Ale dlouho. Dávno.
Jsi můj muž, Toníku. Ale právě jsi sem vletěl a obvinil mě, aniž by ses zeptal. Už máš jasno, co řekla tvoje matka. A já se tu vysvětluju.
Já že jsem tě napadl?
Toníku.
No, možná jsem zvedl trochu hlas
Křičel jsi.
Odmlčel se. Zahleděl se někam k lednici, na které visela naše starší fotka od moře oba mladší, se smíchem. Pak se zadíval z okna.
Dobře. Možná trochu.
Trochu, zopakovala jsem tiše. Ne posměšně, jen prostě.
Alenko, pochop mě. Matka mi zavolala, něco mi navykládala, rozčílil jsem se…
Co konkrétně?
No, že jsi převedla velké peníze. Někam.
Ví kolik to stálo tátu?
Nevím.
Ani já ne. Ale ona to nějak ví. A tobě vypráví. A ty pak letíš.
Já neletěl. Jen jsem chtěl vědět, jak to je.
Vstala jsem ze stoličky, přešla k oknu. Venku bylo hezky, břízy už začaly zelenat, vzduch čerstvý. Sousedčina kočka seděla na plotě a sledovala něco svýho.
Toníku, něco ti řeknu a nezlob se.
Povídej.
Nelíbí se mi, že tvoje matka ví o našich financích víc, než potřebuje. Chápu, že jí věříš. Je to máma. Ale my máme svůj život. To, že ti volá a něco ti napovídá o mých převodech… to není normální, Toníku.
Ty ji prostě nemáš ráda.
O to nejde.
Fakt o to jde. Ty pořád děláš z mámy viníka.
Přivřela jsem oči. Vydechla.
Před třemi lety ti máma volala, že prý utrácím moc za jídlo. Pamatuješ?
Bylo něco takového…
Vzala si od tebe účtenky z obchodu a spočítala je. Říkala, že kupuju zbytečnosti. A ty jsi za mnou přišel: Alenko, nemohla bys šetřit na jídle? Pamatuješ?
Máma to myslela dobře…
Chtěla jen vědět, kolik utrácíme. To ji zajímalo.
Jsi na ni nespravedlivá.
Dobrá. Dále loni zdržela jsem se v práci, uzavírali jsme kvartál, přišla jsem v půl desáté. Tvoje máma ti volala, naznačila, s kým že jsem to tak dlouho. Pamatuješ, co jsi mi řekl?
Antonín se ušklíbl.
No…
Řekl jsi: Alenko, byla jsi opravdu s kolegy? Poprvé za tolik let.
Jen jsem se zeptal…
Dřív by tě nikdy nic takového nenapadlo. Protože jsi mi věřil. Jenže matka zkrátka naznačí, a hned se ptáš.
No, Alenko…
A ještě jedna věc, řekla jsem tiše, ale s důrazem. Tvoje máma mě viděla s Vaškem Procházkou. Pomáhal mi se taškami, nestačily mi ruce. Je to soused, žijeme v domě už patnáct let. Pamatuješ, co ti řekla?
Antonín mlčel.
Prý mě viděla s nějakým mužem. To slovo zdůraznila. A ty jsi se mnou nemluvil tři dny. Tři dny kvůli tomu, že mi soused pomohl s nákupem.
Nemyslel jsem to zle…
Myslel jsi. Jen jsi to neřekl nahlas.
Konečně se na mě zadíval. V jeho očích bylo cosi jiného, než zlost trocha rozpačitosti. Otevřel ústa, ale zase je zavřel.
Aleno…
Nechci se hádat, Toníku. Fakt nechci. Ale tohle není poprvé ani podruhé. Pokaždé uvěříš jí, a pak hned ke mně. Nezeptáš se, nepopřemýšlíš. Jen jí věříš.
Nedělá to schválně.
Možná ne. Ale dopad je vždy stejný díváš se na mě s podezřením. A já se bráním. Jsem unavená, Toníku. Opravdu.
Co ode mě chceš? Abych s mámou nemluvil?
Ne. Jen abys napřed mluvil se mnou.
Řekla jsem to klidně, bez křiku a slz. Ale byly to těžká slova, jak kámen na stůl.
Antonín chvíli mlčel, koukal jednou na mě, pak na podlahu a zase na mě.
Alenko, já o tátovi nevěděl…
Mohls se zeptat. Přijít a říct: Aleno, máma tvrdí to a to, o co jde? Jen to.
No…
Ale ty jsi přišel s křikem. Jako bych byla předem viníkem.
Bylo ticho, jen lednice hučela. Slunce prosvítalo kuchyní, v teplé linii po podlaze, úplně lhostejné k našim sporům.
Dívala jsem se na muže, s kterým jsem prožila už bezmála šestadvacet let. Vychovali jsme syna, pochovali jeho otce, přežili stěhování, roky bez peněz, nemoci. Znávala jsem ho nazpaměť každou rýhu v obličeji, každý jeho způsob, jak dýchal ve spánku, jak drží hrnek čaje oběma rukama, vím, že mě má rád. To všechno vím.
A přesto… takhle.
Jdi, Toníku.
Leknutím se zachvěl.
Co?
Prosím, jdi z kuchyně. Potřebuji být chvilku sama.
Alenko, prosím…
Prosím.
Stál ještě vteřinu, pak tiše odešel. Slyšela jsem jeho kroky v chodbě, cvaknutí dveří do obýváku.
Otočila jsem se zpátky k dřezu. Vzala talíř, začala ho mýt. Ruce se hýbaly samy, já hleděla ven a hlavou mi běželo, že bych měla zavolat Janě. Janě Doležalové, kamarádce z průmyslovky, která vždy uměla vyslechnout, nevnucovala rady.
Nebo nezavolám. Prostě popadnu kabelku a pojedu někam, abych se nadechla. Protože tady, v té kuchyni, s tou hučící lednicí a sluncem, kterému je všechno jedno, už nemůžu.
—
Balila jsem se pomalu. Ruce pomalé, nepřesné. Otevřela jsem skříň, dlouho do ní koukala, pak sundala svetr. Dala ho do tašky, pak vyndala a našla jiný; ten šedý, co Jana vždy chválila. Vzpomněla jsem si na nabíječku v kuchyni.
Bylo mi trapné tam jít. Ne kvůli Toníkovi, slyšela jsem, že je v obýváku, pustil televizi, pak ho zas vypnul. Bylo to proto, že bychom zas museli mlčet nebo něco říct.
Rychle jsem tedy vešla, popadla nabíječku a otočila se.
Kam jdeš? Toník stál ve dveřích obýváku.
Za Janou.
Proč?
Protože potřebuji.
Aleno, počkej. Jsi teď rozrušená
Ano, jsem.
Pojď si promluvit?
Právě jsme spolu půl hodiny mluvili. Vysvětlila jsem ti vše.
Myslím jako klidně
Podívala jsem se na něj. S taškou v ruce, svetr na sobě, bundu jsem ještě neměla.
Chceš si klidně povídat. Poté, co jsi vtrhl a křičel.
Já jsem nekřičel!
Toníku.
Zavíral oči, promnul si kořen nosu.
Dobře. Možná… Alenko, nezůstávej pryč. Jako malí.
Děti neodcházejí? pousmála jsem se neradostně. Náš Mirek, když jsme ho pokárali, zamknul se na dvě hodiny v koupelně. Taky dítě.
Mirek je něco jiného.
Samozřejmě. Vrátím se včas. Jen chci volně dýchat.
Urazíš se, odejdeš a já tu budu a budu čekat?
Můžeš se dívat na televizi.
Aleno!
Oblékla jsem bundu. Zapnula zip.
Ty mi nevěříš. O to jde. Žijeme spolu šestadvacet let a ty mi nevěříš. To bolí, Toníku. Ne ten křik. Právě tohle.
Mlčel.
Přijedu večer. Nebo ráno. Uvidím.
Brala jsem už za kliku. Stál, hleděl na mě, tvář měl takovou rozpačitou. Dlouho jsem ho tak neviděla, možná deset let. Veliký, už trochu při těle, šediny na spáncích, stál uprostřed chodby a nevěděl co s rukama.
Alenko, řekl tiše. Prosím.
Odešla jsem.
—
Dveře se za mnou zavřely. Toník zůstal v chodbě, pak přešel do obýváku, sedl na sedačku. Vstal. Zase si sedl.
Mobil ležel na stole. Zadíval se na něj.
Na displeji dvě nepřečtené zprávy od matky: Tak co? Promluvil jsi? a Toníku, ozvi se!
Vztekle vzal mobil, chvíli ho jen držel. Pak se zvedl, přešel do kuchyně, zastavil se u okna. Břízy za sklem se mírně houpaly, den se chýlil k večeru. Na zahradě pobíhal malý rezavý pes sousedů; směšný.
Vytočil jiné číslo.
Pane Nováku? Tady Toník. Dobrý den.
Toníku! hlas mého tchána byl veselý, překvapený. No to je překvapení! Všechno v pořádku?
Chtěl jsem se zeptat před týdnem jste kupoval auto?
Jo, koupil. Sehnal jsem starou Fabii, levná byla, majitel slušný. Alenka mi pomohla s převodem, já s těmi bankami bojuju, víš jak.
Ticho.
Jsi tam? Nespadl ti signál?
Ne, jsem tu. Takže to byly vaše peníze?
Samozřejmě! Komu jinému bych je dal? Dal jsem je Alence, ona to poslala prodávajícímu. Je šikovná. Stav se někdy, mám tu koláče, než se Alenka dozví, sníme spolu; ona by mě tahala kvůli cukru. Zasmál se.
Stavím se. Děkuju, pane Nováku.
Ale není zač!
Ukončil jsem hovor. Položil telefon, opřel se dlaní o čelo.
Blbec.
Prostě blbec.
Matka zavolá, napovídá, a já běžím křičet na ženu, která neudělala nic špatného. Pomohla tátovi. Tak jako vždycky pomáhá, když něco nesedí.
A já takhle.
Seděl jsem a myslel na to, jak stála u dřezu ve žlutých rukavicích, jak je pečlivě svlékala, jak klidně mluvila a jak měla v očích tu únavu. Ne hněv. Ne uraženost. Jen dlouhou únavu.
S tím vším měla pravdu.
Vzal jsem mobil a vytočil mámu.
Toníku! Konečně! Tak co, mluvils s ní? Vysvětlila?
Ano. Vysvětlila.
No a?
Byly to peníze jejího otce. Pan Novák mi to říkal. Všechno v pořádku.
Mlčení.
No a co, řekla máma nakonec, v hlase knedlík To nic nemění. Měl jsi vědět, že váš účet je použit cizími penězi.
Mami.
Počkej, já mám o tebe strach! Co když…
Mami, dost, řekl jsem klidně, poprvé naplno. Poslouchej. Řeknu ti něco důležitého, nepřerušuj mě.
Řekni.
Neměla jsi pravdu. Zavolala jsi mi, napovídala, aniž jsi věděla, jak to je. Já běžel a křičel na ženu, která nic špatného neudělala. Teď odešla z domu. Kvůli mně. Byl jsem idiot.
Ale Toníku, já…
Mami. Tentokrát pevně. Děláš to často. Řekneš mi něco o Alence, já to pak táhnu k ní. A vždycky nakonec není pravda, co říkáš. Už mě to unavuje. Žiji s manželkou. Chápeš? My spolu.
Ale já to myslím dobře
Vím to. Mám tě rád. Ale už to nedělej. Když si něco myslíš, prostě mě popros, abych si věc ověřil. Bez obvinění, bez závěrů.
Takže teď stojíš za ní.
Nestojím za ní nebo za tebou. Stojím za námi s Alenkou. Tak je to správné.
Opět mlčení.
Řekl jsem vše, mami. Mám tě rád. Zavoláme si později.
Nedočkala se odpovědi, zavěsil jsem. Chvíli jsem jen zíral na tiché, prázdné zařízení.
Matka se možná ozve zítra, možná za týden, ale řeknu jí to znovu. Měl jsem to udělat už dávno. Že jsem to neudělal, je i moje vina.
Vytočil jsem Alenu.
Dlouhé tóny, žádný hovor.
Odložil jsem mobil, přešel k oknu. Břízy v podvečeru stály tiše; vítr ustal. Nahoře byla modrá obloha, čirá, uklidňující.
Došel jsem si pro bundu.
—
Jana Doležalová otevřela dveře, chvilku překvapená, pak vše pochopila z mého výrazu.
Pojď, prostě pokynula. Dám vařit čaj.
Seděly jsme v její kuchyni, u Jany bylo vždy útulno, záclonky s kvítky, kocour Fanda na parapetu, vůně vanilkových rohlíčků. Mlčela jsem, Jana také mlčela, věděla, že když bude třeba, začnu sama.
Jsem unavená, Jano, povzdechla jsem si po chvíli.
Vidím to.
Ne kvůli té hádce, ta přejde. Ale je to něco jiného.
Co jiného?
Hřála jsem si hrnek v dlaních, dlouho mlčela.
On mi nevěří. Dvacet šest let a nevěří mi. Stačí, aby máma něco řekla hned běží obvinit mě.
On ti věří, řekla Jana mírně. Ale jeho matka… víš, jaká je paní Marie.
Znám ji. Ale není to o ní. Je to o něm. On si pokaždé vybírá, jestli se zeptá mě nebo matky. A každičkýkrát zvolí matku.
Jana mlčela.
Nechci, aby se s matkou odcizil, nejsem krkavčí žena. Ať ji má rád, ať ji navštěvuje, ať jí pomůže. Jen chci, aby i v našem životě platil pořádek. Abych o sobě věděla já první, a ne až z jeho výčitek.
Řekla jsi mu to?
Řekla.
A?
Odejdu.
Jana vydechla. Dolila mi čaj.
Správně. Potřebuješ to.
Bojím se.
Čeho?
Chvilku jsem tiše hleděla do čaje.
Že se nic nezmění. Pokývá hlavou, omluví se, a příště všechno znova. Já už nechci žít takhle navěky.
Ale lidi se mění, Alenko.
Mění. Jen pomalu. Pohlédla jsem ven. Nebo nikdy. Kdo ví?
Jana nic neříkala. Obě jsme tušily, že některé otázky zůstanou bez odpovědi.
Fanda na okně se překulil na bok. Někde na ulici projelo auto.
No nic, zvedla jsem se. Půjdu.
Domů?
Domů. Nemá smysl tu sedět. Práce je dost.
Volal ti?
Koukla jsem na mobil. Jeden zmeškaný hovor od Toníka.
Volal.
To nic neznamená, řekla jsem, ale už jsem si oblékala bundu.
—
Jela jsem tramvají, dívala se ven. Město bylo jarní, trochu unavené zimou, ale živé. Lidé s taškami, děti na kolech, stařec krmil holuby.
Přemýšlela jsem o tátovi.
Musím za ním na víkend. Teď má auto, snad se mu zadaří. Jenom aby zdraví sloužilo.
Myslela jsem na Mirka syna, žije daleko, volá málo, ale když zavolá, je mi dobře. Vyrostl v pořádného chlapa. Jeho žena milá, brzy přírůstek do rodiny.
Myslela jsem na tapety. Světle žluté, nebo béžové? Béžové mě budou hřát víc.
Tramvaj zastavila. Má zastávka.
Vystoupila jsem.
—
Dveře do bytu nebyly zamčené.
Chvíli jsem stála na prahu. To bylo zvláštní Toník vždy zamykal. Sundala jsem bundu.
Toníku?
Tady, zněl jeho tichý hlas z obýváku.
Vešla jsem. Seděl na sedačce, televizi nezapnutou, ruce na klíně. Na stolku dvě šálky.
Podíval se na mě.
Jsi zpět, řekl.
Jsem.
Stála jsem chvíli. On vstal. Pak zase nevěděl co, a usedl. Potom vstal.
Alčo, volal jsem panu Novákovi.
Vím. Táta mi psal.
Je dobrý člověk.
To je.
A nabízel koláče.
Ty umí.
Dusné ticho. Sedla jsem si na kraj sedačky, uchopila šálek. Káva.
Volal jsi matce? zeptala jsem se.
Na vteřinu zaváhal.
Volal.
A?
Řekl jsem jí, že takhle už ne. Že si musíme věci vyjasnit sami.
Podívala jsem se na něj.
Opravdu?
Opravdu. Samozřejmě se urazila. Ale… víš, jak ten hlas zní.
Znám.
To přejde, řekl, ačkoliv to znělo opatrně. Měl jsem jí to říct už dávno.
Držela jsem kávu oběma rukama a sledovala ho. Seděl vedle mě, trochu shrbený, unavený, opravdový. Ne slavnostní jen Toník, trochu roztržitý, trochu rozpačitý, ale neotáčí se zády.
Alčo, promiň mi, řekl. Byl jsem hlupák. Bez rozmyslu. Máma zavolala, já letěl. To nebylo správné.
Nebylo.
Vím. Na chvíli se odmlčel. Chceš rekonstrukci? Ráno jsi mluvila o tapetách.
Toníku.
No vážně! Změníme, jak budeš chtít. Třeba k moři v létě? Chtěla jsi tam už roky.
Nejde tu o dovolenou.
Vím, že ne. Jen nevím, co jiného ti nabídnout. Hlava mi nefunguje.
Odložila jsem šálek.
Nic speciálního nepotřebuji. Mluvila jsem pomalu. Potřebuji, abys mi věřil. To je všechno. Nic víc.
Věřím ti.
Dnes jsi věřil mamince.
Chvíli mlčel.
Dnes jsem selhal.
Jednou se to dá přežít. Špatné je, že to není poprvé. A bojím se, že ani naposled.
Už to nebude.
Toníku, neříkej sliby. Chci dohodu.
Upřel na mě zrak.
Jakou dohodu?
Trochu jsem se natočila.
Příště, když ti máma něco řekne o mně, přijď za mnou a zeptej se: Alčo, je to pravda? Prostě se zeptej. A já odpovím. Tak jednoduché. Zvládneš to?
Chvíli mlčel. Pak řekl:
Zvládnu.
Dohodnuto?
Dohodnuto.
Seděli jsme vedle sebe, mezi námi pár centimetrů. Neobjímali jsme se, ale už jsme se od sebe neodsouvali.
Za oknem byl večer. Břízy tmavly v šeru.
Víš, že se máma neuklidní, řekla jsem tiše. Paní Marie. Urazí se, mlčet bude měsíc, ale pak zase zavolá.
Ano.
Bude to tak vždycky.
Asi ano.
Co s tím?
Chvíli přemýšlel to jsem na něm měla ráda. Nepálil hned odpovědi.
Nevím. Je to moje máma. Mám ji rád. Ale máš pravdu: míchá se, kam nemá. Musím s ní promluvit znovu, v klidu. Po lidsku. Osobně.
Rozpláče se.
Rozpláče, ale tím pravdu nesmaže.
Podívala jsem se na něj, pak pohled odvrátila.
Víš, že to nebude vyřešené hned?
Vím.
Bude mě mít za špatnou?
Ať si to myslí, řekl Toník, unaveně, ale rozhodně. Žiji s tebou, Aleno. S tebou máme sdílet život, ne s ní.
Pomalu jsem přikývla.
Káva mezitím vystydla. Přesto jsem upila, i když nebyla dobrá.
Tapety, řekla jsem najednou.
Co?
Béžové, nebo světle žluté. Ještě nevím.
Povytáhl koutek. Oboje jsou pěkné.
Zajedeme do obchodu, prohlédneme vzorky.
Kdykoli řekneš.
Přikývla jsem znovu. Odtáhla šálek, a seděli jsme spolu v tiché místnosti, žárovku pomalu zahřívala příjemná tma, a přesto tam bylo teplo a chvíle blízkosti.
Ne vše bylo v pořádku. Věděla jsem to. Zítra může zase volat paní Marie, a bude to celé znova, vysvětlovat, vydržet. Toník říkal správná slova, a teď už nebyla prázdná. Ale mezi slovy a skutky je rozdíl to jsem poznala své.
Ale v ten moment jsme byli spolu. A v tom bylo všechno.
Toníku, řekla jsem.
Ano?
Udělej ještě horkou kávu.
Mlčky vstal, vzal hrnek, šel do kuchyně. Slyšela jsem, jak tam šramotí, jak bublá konvice.
Seděla jsem a hleděla z okna. Myslela jsem, že život je přesně takový: není nekonečný svátek, ani žalem zalitá cesta. Tahle únava, ty nevyřčené věty, drobné i velké bolesti. A přesto jsme spolu.
Vrátil se se dvěma kouřícími šálky. Posadil se vedle.
Děkuju, řekla jsem.
Není zač.
Bylo ticho. Opatrně položil ruku na mou dlaň. Neucukla jsem.
O té dohodě. Řekla jsi: přijdu a zeptám se. Tak prostě přijdu a zeptám se, jo?
Prostě přijdeš a zeptáš se.
A ty odpovíš?
Odpovím.
Přikývl.
To není složité, zamumlal spíš pro sebe.
Ne, přisvědčila jsem. Není.
Venku projelo auto, blýskly světlomety. Káva byla horká a dobrá. Zítra bych mohla zavolat tátovi, zeptat se na auto, jestli nezlobí.
A tapety vybereme v neděli.
