Můj manžel vyrostl v láskyplné a šťastné rodině. Když ale jeho otec, pan Tomáš Novák, měl 57 let, jeho manželka, paní Ludmila, nečekaně zemřela. Samozřejmě, pro mého tchána to byla drtivá rána, těžko se s tím vyrovnával. Proto jsme se rozhodli, že prodáme jeho byt v Praze, peníze si rozdělíme a vezmeme ho na čas k sobě, než tu bolest přejde. Dávalo to smysl.
Myslela jsem si, že u nás pobude zhruba půl roku, než si zase najde své místo a koupí si nový byt. Ale nestalo se tak. U nás se mu zalíbilo natolik, že neměl žádný důvod odejít. Na poplatky a nákupy nepřispíval ani korunu. Vařila jsem mu, prala jeho prádlo, uklízela jeho pokoj. Chodil jen do práce, jinak si užíval života jako na dovolené.
Takto u nás žil dlouhých jedenáct let. Postupně začal každého z nás poučovat, co a jak máme dělat, tvořil si své vlastní pravidla v našem domě. Už jsme toho měli dost. Nakonec jsme se s manželem rozhodli, že mu koupíme menší domek nedaleko Brna. Je zdravý, v plné síle, může žít sám.
Koupili jsme mu dům, zařídili vše potřebné a doufali jsme, že si začne užívat svůj vlastní prostor. Tchán však začal vykládat příběhy o bolestech na srdci a jiných potížích. Vždy si něco vymyslí, jen aby mohl zůstat s námi. Ale já už nemůžu. Toužím po chvílích klidu, chci být jen s našimi dětmi a manželem. Už jsem unavená. Co mám dělat?
