Můj manžel a já jsme šťastně manželé.
Seznámili jsme se na Masarykově univerzitě v Brně. Neměla jsem nikdy v plánu zůstat tam dlouho, chtěla jsem se vrátit domů do Jihlavy. Věděla jsem, že s mojí specializací budu ve svém rodném městě výjimečná opravdová rarita.
Jsem odbornice na srdeční onemocnění, ale ne u lidí, nýbrž u zvířat: koček, psů, dokonce krav. Bohatých klientů je málo, ale jsou. I lidé bez peněz přijdou za veterinářem s milovaným zvířetem. Manžel je také veterinář, výborný diagnostik.
Ptala jsem se v okolních klinikách všude stejná situace. Dělají jen základní zákroky: kastrace, očkování. Složitější případy nepřijímají nejsou ziskové.
Otevřeli jsme tedy vlastní kliniku zaměřenou na náročné případy a kvalitní diagnostiku. Taky děláme výzkum pro další kolegy. Jsme sehraný tým, takže se nám daří.
Vyděláváme slušně a nemáme přemrštěné ceny. Proto máme dost pacientů. Už jsme si koupili vlastní byt, máme asistenty, takže nespíme v práci, mám čas na děti i domácnost.
Manželovi rodiče se mnou ale pořád nejsou spokojeni.
Vím, že je mrzí, že se přestěhoval do mého rodného města, přáli by si, abychom kliniku a rodinu přesunuli do Prahy. Nerozumím tomu, proč jsou naštvaní, vždyť jejich syn má dvě sestry, obě bydlí s rodiči nejsou sami. My jsme těm sestrám dokonce pomohli na začátku, dali jsme jim peníze na zálohu bytu.
S rodiči manžela se vždy chovám slušně.
Ale nikdy neslyšeli o osobních hranicích a respektu k prostoru.
Dnes mi volá tchán:
Večer se potkáme v sedm. Přijeď pro mě.
Teď je pět hodin. Tak pospěš.
Musím vyzvednout dceru, požádat asistentku, ať zůstane déle, a nebudu mluvit o rozbitém dortu, který jsem právě začala dělat.
Vyrazila jsem.
Nejmladší sedí vzadu v autosedačce.
Manžel je v klinice, má pacienta, nese vážný úraz, bude operovat. Tchán nechce, abych volala taxi.
Tak řídím sama.
Začal na mě křičet, mluvil do telefonu a hledal cestou své auto. Odmítla jsem vystoupit, nechtěla jsem budit dítě.
Nasedl, zabouchl dveře a začal mi spílat: Mohla jsi přijít ven. Dcera spí, nechci ji budit. Cožpak… Tchán nesnížil hlas kdo chce spát, ať spí.
Dcera se probudila a začala plakat.
Myslíte, že se ji snažil utěšit? Dal jí hračku?
Ne, nic takového. Zjistila jsem, že mám nevychované děti, prý je to moje vina, že jsem s nimi doma děti se mají vychovávat, ne koukat na televizi. Takže pracovat v klinice pět, deset i dvanáct hodin denně znamená být doma?
Ale jeho syn přece pracuje!
Pak spustil, že jedu moc rychle a zabiji nás. Navíc dodal, že manžel už má doma snoubenku mladou ženu, která mu porodí normální a poslušné děti.
Dcera plakala, on se otočil a zařval na ni, ať mlčí, když mluví starší.
Obrátila jsem auto.
Odvezla jsem ho zpátky na nádraží: Nashledanou. Nashledanou, nashledanou
Doma už mě čekal manžel u dveří, znechucený: jeho otec ho mezitím stihl nahrát na telefon. Podala jsem mu plačící dceru:
Ještě jedno slovo a jdeš za tatínkem. Tam tě čeká nevěsta. A budou nové, poslušné děti. Mezítím se vrať do práce, jinak začnu také křičet.
Manžel se podíval jinam a já pochopila, že jsme tento rozhovor už absolvovali. Jeho otec už k nám nikdy nezavítá
A tehdy jsem si uvědomila, že skutečnou hodnotu má klidná rodina, jenž si chrání vlastní hranice. Štěstí záleží na tom, v jaké atmosféře žijeme, ne na tom, kde bydlíme nebo co si o nás myslí ostatní.
