Hele, tohle si pamatuju, jako by to bylo včera, i když mi tehdy bylo jen pět. Ta scéna se mi úplně vryla do hlavy. Táta objevil nějaké zprávy na máminém mobilu. Psala kamarádce, že se pořád ještě občas vídá se svým bohatým přítelem, ale prý jen málokdy. Táta v té době vydělával fakt málo, dělal všechno možné jen proto, aby máma mohla mít to, co chtěla, i když to vlastně nikdo z nás nepotřeboval. Peněz bylo opravdu málo.
“A kde jsi vůbec vzal právo lézt mi do mobilu?” začala máma křičet, a ještě si k tomu přiložila: “Tvoje výplata ani na chleba nestačí. Jak si asi myslíš, že doma máme tolik jídla?” “Televize je moje!” řval na ni táta. “To je i tvoje!” “Jo,” řekl táta po chvíli, “je tvoje, stejně jako televize, maso… a… a Jirka. Všechno beru sebou.” Byla jsem z toho úplně vystrašená. Do té chvíle jsem byla spíš bokem od těch jejich hádek, jenže najednou se to vše týkalo i mě.
“Ale ďábla, ne Jirku!” odpověděla mu máma.
No ale nakonec mě táta vážně odvezl. Proč by se máma měla prát s tátou kvůli mně, když je mnohem silnější? Táta mě bral na zahradu, houpal mě, krmil, chodil si se mnou hrát. I před tím jsem s ním trávila víc času než s mámou. Venku byla zima, já stála přede dveřma v kožíšku a říkám mámě: “Nebreč, mami. Brzy tě přijdu navštívit,” a zamávala jsem jí tím svým dětským hlasem. Máma mě objala, táta mi pak dal pohled, že už máme jít. Postavil se ke vchodu a mámě řekl: “Uvidíme se u soudu!” Nakonec asi oba našli svoje štěstí. Máma si po rozvodu rychle našla nového chlapa a na chvíli na mě zapomněla. Táta taky dlouho nelenil, dal se dohromady s Alexandrou, dcerou místního podnikatele. Občas jsem jezdila k mámě na pár dní. Rodiče spolu od té hádky vůbec nemluvili. Táta jí to nikdy neodpustil.
Pak, když mi bylo čtrnáct, stalo se toho víc najednou máma otěhotněla a táta šel do vězení. Jednou cestou domů se zamotal do nějaké pouliční bitky. Celá vina nakonec spadla na něj a soud mu napálil trest na maximum. Když nás loučil, jenom řekl: “Držte při sobě.” S Alexandrou jsme pak dlouho nemohli skousnout, co se stalo, ale drželi jsme se společně a nějak jsme to zvládali.
Jednou večer zazvonil zvonek. Alexandra zrovna připravovala večeři, tak jsem šel otevřít já. Přede mnou stála máma: “Oblíkni se, Jirko, jdeš domů,” řekla bez úsměvu. “Kdo to je?” volala na mě Alexandra z kuchyně. “Jdu si pro syna,” vyštěkla máma na Alexandru, když se objevila ve dveřích.
Alexandra ji chtěla pozvat dál, chytla ji za rameno, ale máma její ruku setřásla a se suchem v hlase prohodila: “Opatrně, jsem těhotná.” Věděl jsem, jak to Alexandru zasáhlo nemohla mít děti, byla to pro ni citlivá záležitost. I tak nasadila úsměv a odvedla mámu do kuchyně, já šel radši do pokoje.
Pak jsem slyšel, jak máma začala: “Pochop mě, Moniko, Jirka je jediný, koho mám. Jediný, kdo mi rozumí, jediný, kdo mi teď dokáže pomoct. Nedokážu bez něj žít. Je to moje rodina a ty… ty máš všechno. Chci, aby teď žil se mnou, když jeho táta je pryč.” Cítil jsem, jak už doma nevydržím. “Dělíte si mě jak Eidam. Nenapadlo vás se mě zeptat? Třeba jsem už dávno rozhodl, kde je můj domov,” vletěl jsem do toho já. “To je teda pěkně dospělý rvát do dítěte pocity slzama,” máma na to. “Nejsem už dítě. Mami, zůstávám s Alexandrou. Máš všechno, my máme aspoň jeden druhého. Chodím tady do školy, mám tu kamarády… Omlouvám se, už jsem rozhodl,” dodal jsem. Sám jsem žasl, poprvé jsem s mámou mluvil jako dospělý.
Doprovodil jsem ji na autobus. Zatímco jsme čekali, ptal jsem se: “A co Adam? Pořád mu píšeš?” “No a co, přece nebudem hlady…” Máma se zasmála, objali jsme se a rozloučili. Doma jsem uklidnil Alexandru. Čekala nás ještě dlouhá a těžká cesta, protože na čekání si člověk nikdy nezvykne…
