Dnes jsem se zamýšlela nad tím, jak zvláštní cesty nás životem provázejí. Vzpomněla jsem si, jak jsem poznala svého manžela Pavla na Univerzitě Karlově. Bylo nám tehdy oběma osmnáct let a byli jsme teprve na začátku dospělosti. Už od prvního dne mě Pavel zaujal byl nejen silný, ale hlavně chápavý a laskavý jako málokdo v mém životě. Ze začátku nás spojovalo přátelství, avšak postupně jsem pochopila, že moje city jsou hlubší než kamarádství. Po několika měsících jsme spolu začali skutečně chodit a mám ty roky v srdci jako nejšťastnější období svého mládí.
Po roce jsme se zasnoubili. Ve dvaceti mě Pavel požádal o ruku na Vyšehradě, v místech, kam jsme často chodili na dlouhé procházky. Neměli jsme zrovna moc peněz, abychom pořádali velkou svatbu, a tak jsme slavili jen v kruhu nejbližších, přesto to byl krásný a upřímný den. Pamatuji, jak jsme si přáli, abychom jednou měli svůj byt tehdy ještě nedostižný sen.
Ve druhém ročníku začal Pavel pracovat. Bydleli jsme tehdy na koleji v Holešovicích, vlastního jsme si dovolit nemohli, ale pevně jsme věřili, že se to jednou povede. A štěstí nám i přes smutek hrálo do ruky když zemřela moje babička, zdědila jsem po ní menší dědictví. K tomu Pavel přičetl své naspořené peníze a sečteno podtrženo jsme vydali dost na zaplacení hypotéky na byt se dvěma pokoji, protože jsme snili o rodině.
Žili jsme spolu deset let, děti však bohužel nepřišly. Před několika lety přišel Pavel o práci. Firma, kde byl hlavní účetní, se dostala do velkých potíží a majitel svedl všechny potíže na Pavla i nelegální účetnictví. Když došlo na soud, poslali mého muže na čtyři roky do vězení za něco, co nespáchal. Byl to zlý vtip, papíry sestavili tak, aby veškerá vina padla na něj. Zoufale jsme hledali právníky, bohužel nás nikdo nevyslyšel finance i síly rychle docházely.
Snažila jsem se Pavla podporovat, ale brzy jsem pochopila, že i já sama budu potřebovat něčí oporu. Pamatuji se na ten chladný den, kdy se u mých dveří objevila moje tchyně, paní Novotná, s vážným obličejem. Dala mi jasně najevo, že už v našem bytě není pro mě místo. Odsoudila mě za to, co se Pavlovi stalo, a tvrdila, že byt patřil jen jemu, protože všechny splátky chodily z jeho účtu, a já na něj nemám žádný nárok.
Nezmohla jsem se na slovo. Ta krutost mě překvapila z její strany jsem něco takového nikdy nečekala. Ukázalo se, že Pavel před soudem vystavil své matce plnou moc, kterou následně použila k získání výpisu z účtu a prokázání, že peníze na hypotéku šly z Pavlova vlastního účtu. Podle jejího názoru by tyto dokumenty u soudu stačily na to, abych přišla o byt. Jsem bezradná a vůbec nevím, co mám podniknout dál. Cítím se, jako bych přišla úplně o všechno, co jsem si kdy s Pavlem vybudovala.
