Stalo se to už před mnoha lety, ale stále si pamatuji, jak velké neštěstí postihlo naši rodinu: zemřel můj otec. A půl roku po jeho smrti nás nečekaně navštívil jeho bratr, strýc Ondřej. Přijížděl k nám jen výjimečně. Mezi otcem a strýcem Ondřejem nikdy nebylo mnoho kontaktů. Nehádali se, ale nebyli ani přátelé; jejich vztahy byly vždy spíš chladné. Každý žil vlastním životem.
Jaká byla cesta? zeptala jsem se. A proč mi vykáš? Vždyť jsem tvůj oblíbený strýc! smál se Ondřej, jako by opravdu byl tím nejoblíbenějším.
Strýc Ondřej nám nedal vědět, že přijede, a my jsme se tedy nijak nepřipravovali. Od pohřbu otce jsme s ním neměli žádný kontakt; ani jednou nezavolal. A najednou přijel.
Když jsme usedli ke kávě, strýc se zeptal: Jak to rozdělíme dědictví? Ve třech? Nebude nikdo další? Jaké dědictví? podivila se maminka, když se vzpamatovala.
Opravdu, po otci zůstalo dědictví: krásný byt v Praze, velký roubený dům na venkově a dvě auta. Maminka mě přesvědčovala, abychom dům prodali a koupili mi byt ve městě, kde jsem studovala, ale zatím jsme nespěchali, rozhodli jsme se vše nechat tak, jak je.
Jaké dědictví? No přece majetek, co zde po mém bratrovi zůstal! odpověděl strýc Ondřej. Kdyby nebyla Alžběta a já, tak bys měl dědictví ty. A teď nemáš nárok na nic! Ale jsem přece bratr! Mám právo na dědictví! Ne, nemáš! Zákon stojí na naší straně! A co kdybychom to vzali podle dobrého svědomí?
Strýc Ondřej byl vždy chytrý. Věděl dobře, že podle zákona nemá nárok na nic, a proto se snažil apelovat na naše svědomí. Jenže jsme v jeho slovech nespatřovali žádnou logiku. Otec a strýc nikdy nebyli blízcí, a proto s otcovým majetkem neměl nic společného.
Když otec onemocněl, hned nám řekl, že vše, co máme, má patřit jen mně a mamince. Nikomu jinému. Otec neměl v úmyslu majetek dělit.
A ani podle svědomí, Ondřeji! Vždyť to dobře víš! S bratrem sis nikdy nebyl blízký! Tak to je! Jako špatný film muž se ožení a jeho žena získá všechno. A rodiče, bratři, sestry, synovci nedostanou nic!
Strýc Ondřej začal tlačit na naši vinu. Chtěl, abychom souhlasili s rozdělením majetku na tři části. Sbohem! Tohle s tebou nebudeme řešit! řekla rázně maminka.
Když strýc odjel, zamkli jsme s maminkou dům a přestěhovali se do bytu v Praze. Strýce jsme znali dobře a věděli jsme, že jen tak neustoupí a že nás čeká soud. Šlo o velké peníze: třetina luxusního venkovského domu, třetina pěkného bytu v centru Prahy a třetina dvou automobilů. To znamenalo i třetinu hodnoty, která se pohybovala kolem miliónů korun.
Strýc si to vzal do hlavy a skutečně nás žaloval. Doufal, že zvítězí. Ale zákon byl na naší straně. Na co vůbec spoléhá? Dnes už se tomu jen pousmívám, ale tehdy nám přidělal mnoho trápení.
