Zatímco mě kadeřnice Ladislava česala v salonu v centru Brna, vedli jsme rozhovor, který pro mě znamenal opravdu hodně. Už delší dobu jsem přemýšlela, zda dceru poslat nebo neposlat na hudební školu. Měla jsem dva hlavní důvody proti: potřeba koupit klavír a celá odpovědnost by padla na moje ramena vozit ji na hodiny a být jí oporou. Na druhou stranu ale moje dcera projevuje velkou touhu hrát hudbu.
Během toho povídání mi Ladislava vyprávěla svůj osobní příběh: Narodila jsem se v malém městě na jižní Moravě. Od dětství mě bavilo zpívat a využívala jsem každou příležitost ke zpěvu ve sborech, kulturních klubech i v hudebním kroužku ve škole. Hudbě jsem věnovala hodně času a naučila jsem se i základům hry na klavír. Už od začátku jsem cítila, že hudba je moje poslání. Všichni kolem mě uznávali můj talent.
Jenže v našem městě jsme neměli žádnou skutečně kvalitní hudební školu. Jednou, když mi bylo asi devět let a ještě jsem chodila na základní školu, přišla do naší třídy skupinka dospělých. Nejprve jsme potleskem vítali jejich příchod a pak vybrali několik dětí, aby zazpívala. Tři z nás, i já, byly pozvány do školní auly. Střídali jsme se u klavíru, zpívali melodie, které nám hráli, tleskali do rytmu a snažili se uhodnout noty. Po několika měsících jsem na tu zkušenost téměř zapomněla. Ale jednoho dne našla máma ve schránce obálku s nápadně červeným nápisem PŘIHLÁŠKA. Byla jsem jedinou žákyní naší školy, kterou přijali na prestižní hudební konzervatoř v Praze.
Škola pokryla všechny náklady, nic jsme nemuseli platit. Přestěhování do Prahy se ale setkalo s velkým odporem ze strany rodičů. Odmítli to, zejména kvůli mé touze pokračovat v hudební kariéře. Pracovali v místní továrně a byli na svou práci hrdí považovali ji za skutečné zaměstnání. Radili mi, abych nechala snění za hlavou a našla si normální práci. Rok jsem dostávala každé dva měsíce pozvánky, ale pak najednou přišly jen mlčení. V tu chvíli jsem v sobě cítila zlom touha zpívat zmizela, myšlenka na školu už neměla žádný půvab.
Malá jiskra naděje přišla při mé čtrnácté narozenině, kdy kapelník a skladatel místní skupiny hledal novou zpěvačku. Potřeboval mladou dívku a mezi spoustou uchazeček vybral mě.
Cítila jsem, jako by mi znovu narostla křídla talent jsem neztratila! Bohužel jsem stihla absolvovat jen dvě nebo tři zkoušky, než se o tom dozvěděli rodiče. Zakázali mi s kapelou dál lítat, protože měli obavy z jejich úmyslů. Tím moje hudební snaha skončila. Po čase jsem přestala studovat, přidala jsem se ke skupince veselých kamarádů a začala kouřit i pít, což mi přišlo v našem městě úplně běžné. Většina mého okolí tomu holdovala také. Teprve když jsem dokončila devátou třídu, byla jsem přijata na střední školu, ale můj život šel dál dolů. Až dodnes máma pečlivě uchovává všechny tehdejší pozvánky ve svém rodinném albu. Občas je vytáhne, znovu si je pročte a pak vrátí zpátky…
