Zatímco mě kadeřnice Vladimíra češe a upravuje, vzpomínám, jak jsme vedly rozhovor, který pro mě měl zásadní význam. Již dlouho jsem přemýšlela, zda poslat svou dceru na hudební školu. Dva hlavní argumenty mě brzdily: nutnost koupit klavír a veškerá zodpovědnost, která by padla na má bedra vozit dítě na hodiny a pomáhat s učením. Na druhou stranu, moje dcera měla silnou touhu hrát hudbu. Během této konverzace se mi Vladimíra svěřila se svým vlastním příběhem:
Narodila jsem se v malé obci na Vysočině. Už od mala jsem byla zapálená do zpívání a hledala jakoukoli příležitost cvičit ve sborech, klubech, i s učiteli hudby na základní škole. Své srdce jsem celé vložila do hudby a naučila se dokonce i hrát na klavír. Hned jsem věděla, že hudba je mé poslání. Každý, kdo mě slyšel zpívat, uznával můj talent.
Jenže v našem městečku nebyla žádná opravdová hudební výuka. Jednou, když mi bylo asi devět let a chodila jsem ještě do nižšího ročníku, přišla do třídy skupina lidí. Požádali nás, abychom tleskali, a pak si vybrali pár dětí, které měly zpívat. Tři z nás, mezi nimi i já, pozvali do společenské místnosti. Dlouho jsme chodili před klavír a hráli melodie, které nám předzpívali, tleskali jsme rytmus a hádali noty. Uběhlo několik měsíců a skoro jsem na tu zkušenost zapomněla. Nakonec však maminka našla ve schránce obálku s červeným, výrazným písmem napsané slovo PŘIHLÁŠKA. Byla jsem jediný žák naší školy, kterého přijali na prestižní hudební školu v Praze.
Škola hradila všechny náklady, nemuseli jsme platit ani halíř. Přesto moje stěhování do hlavního města narazilo na silný odpor ze strany rodičů. Nechtěli o tom slyšet, zvláště kvůli pokračování hudební kariéry. Pracovali v továrně a byli na svou práci velmi hrdí, považovali ji za pravou práci. Poradili mi, ať odložím sny a najdu si stabilní zaměstnání. Celý rok mi chodily pozvánky každé dva měsíce, ale pak najednou přestaly. V té chvíli jsem cítila, že se ve mně něco zlomilo. Touha zpívat zmizela a myšlenka na hudební školu ztratila své kouzlo.
Naděje se však obnovila na mé čtrnácté narozeniny, kdy kapelník a skladatel místní kapely hledal novou zpěvačku. Potřeboval mladou dívku a z mnoha kandidátek vybral právě mě. Měla jsem pocit, že mi opět rostou křídla svůj talent jsem neztratila! Bohužel jsem stihla jen dvě nebo tři zkoušky, než se rodiče dozvěděli, že se s kapelou scházím, a zakázali mi to báli se o mé bezpečí a měli obavy z jejich záměrů. Tím skončila má hudební cesta.
Později jsem hudbu pověsila na hřebík, přidala se k partě veselých kamarádů, začala kouřit a popíjet tehdy to byl běžný trend v našem městě. Většina okolí se touto cestou vydávala. Sotva jsem dokončila devátou třídu a byla přijata na střední školu, ale život šel dolů z kopce. Dodnes maminka schovává všechny ty pozvánky v rodinném albu. Často je vytáhne, pročítá je a zase uloží zpětJak mi Vladimíra dočesala vlasy, zůstal jsme oba chvíli mlčet. Bylo cítit v místnosti něco vzácného ticho naplněné pochopením. Podívala se mi do očí a řekla: Hudba je v nás, i když ji okolnosti vezmou. Nikdy ji úplně neztratíš.
Usmála jsem se. V tu chvíli jsem si uvědomila, že největší dar, který mohu své dceři dát, není klavír nebo dokonalý plán, ale právě šanci zkusit jít za svým snem. Ať už budu muset stát na nádraží v dešti, pomáhat s notami nebo hledat peníze na hudební nástroje důležité je, aby věděla, že jí někdo dává možnost volit svůj osud.
Když jsme odcházeli z kadeřnictví, Vladimíra mi zašeptala: Možná jednou uslyším, jak tvá dcera zpívá a budu vědět, že její cesta začala tady. Pohladila mě po rukávu a úsměv jí zářil v očích. Domů jsem šla lehčí v srdci jsem měla melodii, která se nikdy neztratí.
