Můj pozdější manžel Poprvé jsem se vdala v padesáti pět Už uplynulo pět let od té doby, co jsme se svázali. Teď mi je šedesát, manželovi padesát pět. Není na tom nic podivného už dneska se stává vše možné. Ale zvláštní je, že to byl můj první sňatek. A pro něj také.
A představte si, že jsem se vůbec nechtěla vdát. Nikdy! Ještě když mi nebylo ani dvacet, opustil mě chlap, kterého jsem milovala celým srdcem. Jmenoval se Lukáš Novotný. Odešel, když jsem byla v pátém měsíci těhotenství. Zpočátku, prosím tě, Bože, chtěla jsem život ukončit. Pak jsem se však sebrala a přísahala: už nikdy se nevzdám. Nechtěla jsem, aby se vedle mě objevil další podvodník, který zmizí při první příležitosti.
A slovo jsem držela. Dcera vyrostla, provdala se, narodily se vnoučata a já, jako tvrdohlavý osel, táhla osamělý život. Muži samozřejmě nechtěli přicházet o šanci se seznámit. A jak! Ale já jsem taková když se něco rozhodnu, neodejdu z cesty. Samota mě udělala drsnou, už nepůsobím jako typická ženská.
Osud je ale ještě šprýmář. A tak vám povím, jak jednomu muži nakonec podařilo mě vzít pod svatbu
Když jsem šla do důchodu, jako většina důchodců, pustila jsem se do zahrady. Po rodičích mi zbyl malý chalupový domek s pozemkem u Prahy. Na to jsem jezdila električkou z Vršovice. Cesta trvala něco málo přes hodinu, tak jsem si vždy brala časopis s křížovkami čas běžel rychleji.
Jednou na zastávce do vozu nasedl muž se ženou evidentně manželé a nízký stařec. Zpočátku všichni mlčeli. Pak jsem zaslechla ženský hlas, který se zdráhal promluvit:
Lukáši, nejezdíme k vnoučatům, pomoct jim? Jsi přece táta
A její hlas okamžitě přerušil hřmotný řev muže:
Cože, hloupá? Abych se plazil před těmi idioty?!
Následovala řada nadávek směrem k manželce i dětem. Přistáhla jsem oči na toho, kdo měl být v tom voze, a zamrzla. Byl to Lukáš. Ten samý, co mě opustil v těhotenství. Sotva se změnil jen tvář má teď vrásčitější a zlobivější. Vysoký, drsný, jako dřív. Lukáš mě nepoznal, ale všiml si mého pohledu a křičel:
Co to děláš, bejlej? Otoč se, jinak ti zamířím do oka!
Zmrazila jsem se. Tělo jako pod paralýzou. Pak ale nastal nečekaný zvrat. Malý stařec, co seděl naproti, se rozhodně zvedl a postavil se mezi mě a Lukáše:
Když přestaneš ženy ponižovat, budeš mít co do činění se mnou. Muž, který takhle mluví s ženami, není muž, ale podřadný. Rozdrtím tě jako beránek!
Leč se obávala, že ho Lukáš snad jen rozdrtí. Stařec se však okamžitě odmlouval, napřel ramena a něco zamumlával. A najednou mi došlo: přede mnou nestojí hrdina, ale obyčejný bázlivý chlupatý čert, jenž umí zvednout hlas, když jde o ženy. A já jsem po něm celý život rozbila sama? Slzy mi stékaly po tvářích. Všechno proběhlo jako film v rychlém přetáčení třicet let během několika minut.
Po dvou zastávkách Lukáš s manželkou vystoupili a já propukla v pláč. Byl to prázdný a hořký pocit.
I když teď pláčeš, tvůj úsměv nepřebíjí tvoje krásné tváře, řekl se úsměvem můj ochránce. Najednou mi přestal připadat malý. Stál před mnou opravdový muž. Jmenoval se Jaromír Dvořák, bývalý voják.
Tak jsme se poznali. A najednou jsem poprvé po letech chtěla být vdaná. Chtěla jsem být milovanou ženou.
A tak se stalo.
S Jaromírem jsme nesmírně šťastní. Život se ukazuje jako moudrý řemeslník, který vše umisťuje na své místo. Na věk vůbec nezáleží. I na podzim života může přijít láska a přinést pravé štěstí.
