Moje maminka bojovala s rakovinou dlouho. Když jí bylo 27 a tátovi 31, odešla z tohoto světa. Byli jsme doma tři nejmladší jsem byla já, ještě jsem ani nedosáhla dvou let. Táta nutně potřeboval najít manželku, nebo přesněji řečeno, maminku pro nás, protože nedokázal vše zvládat sám. O půl roku později zašel za známou ženou a požádal ji, aby mu dala svoji dceru za manželku. Žena ho ani neposlouchala, ihned mu dala požehnání. Tak přišla do naší rodiny nová maminka, dvacet jedna letá Barbora.
Barbora se okamžitě chopila domácnosti, dala vše do pořádku. Za své vlastní peníze koupila látku a ušila školní uniformy pro dva z nás. Starší sourozenci ji začali hned oslovovat maminko, ale já ne. Měla jsem s tím těžkosti. Naučila jsem se to až později; nebylo se mnou jednoduché. Jednou jsem Barboře ukázala, že moje maminka nosila vlasy vždy svázané v nízkém drdolu. Od té chvíle chodila Barbora doma s takovým drdolem na hlavě.
Ani po tom jsem ji nezačala oslovovat maminko. Táta proto vymyslel malou dobrodružnou výpravu. Barbora upekla můj oblíbený koláč a celá rodina usedla ke stolu. Všichni se vrhli na koláč, ale mně nebylo dovoleno se k němu ani přiblížit, dokud Barboře neřeknu maminko. Po třech letech porodila moje maminka čtvrté dítě, své první. Od té chvíle se začalo v rodině horšit. Táta nesehnal práci ve svém oboru a nastoupil do zemědělského družstva. Maminka tam dostala práci také. O čtyři roky později se narodilo druhé dítě. Barbora nás nikdy nerozdělovala na své a ne své. Po pěti letech druhá maminka onemocněla stejnou nemocí jako ta první. Starší sourozenci už studovali na univerzitě v Brně. Maminka ležela v nemocnici, denně jsem ji navštěvovala. Neustále lékařům opakovala, že nemůže být nemocná, doma na ni čekají malé děti. Moje maminka se nakonec nad tou nemocí zvítězila.
Naše radost byla bezmezná; protrpěla si své, ale byla silnější. Když už to vypadalo, že život se zlepšuje, naše rodina začala ztrácet nejbližší. O půl roku později se rodičům narodil syn chystal na svatbu den před svatbou zmizel. Třicátý šestý den hledání ho našli. Našli ho a pohřbili. Od té chvíle jsem se přestěhovala k rodičům. Nemohla jsem nechat maminku samotnou. Po něm odešel táta, pak starší bratr a později nejmladší vnuk maminky syn mé mladší sestry. Celá rodina měla nehodu, ale zraněný byl jen její syn. Doteď nechápu, jak moje maminka po takovém pekle dokázala zůstat laskavou, něžnou a milující ženou.
Vychovala pět dětí, stará se o vnoučata, a teď má už dvě pravnoučata. Každé ráno vstává brzy, uklidí celý dům a pak si sedne ke klidnému pletení drobností pro svoje vnoučata a pravnoučata. Nám, jejím dětem, je potěšením trávit s ní volný čas. I přes svůj věk má stále co vyprávět a její láska stačí pro všechny.
