Jediné, co si spojuji se svým otcem, jsou hádky, křik a nekonečné domácí scény. Žili jsme v chudobě. Máma pracovala od rána do noci, aby nám vůbec zajistila chleba, zatímco otec hledal jen důvody ke konfliktu. Jednoho dne jsme šli s mamkou na tržiště na náměstí v Brně koupit zeleninu. Prodavač si vesele povídal s mámou a my jsme se smály. Otec jen chladně přihlížel, v očích led, mlčel.
Doma už to nevydržel křičel tak hlasitě, že se třásly stěny a sousedé si šuškali za dveřmi. Později se po mámě ohnal. A pak přišla další rána. Kolega otce prohodil v hospodě u Plzeňského piva, že s tátou nemám nic společného. Prý jsem celá máma a od táty nemám ani rysy. Bylo mi tehdy dvanáct. Táta se sbalil a rodinu opustil, tvrdil, že mě máma moc rozmazlila.
Od toho dne nám skoro nezbyly ani peníze na rohlíky. Táta nám nedával žádné alimenty máma nechtěla bojovat na soudech, musela všechno zvládnout sama. Hledala jinou práci, často i brigády. Začala jsem studovat, dělala jsem všechno pro to, abych se dostala na Masarykovu univerzitu. Nakonec se mi podařilo najít slušné místo.
Napokon jsem se provdala, měla jsem štěstí a mohla jsem konečně pomoct mámě. A nedávno mi přišla zpráva. Byl to otec. Psal, že by chtěl znovu navázat kontakt. Nevím, co dělat. Lidé mi radí, abych se s ním sešla a promluvila si že bych měla dát věcem šanci. Ale upřímně, necítím se na to. Úplně si vybavuji, jak nás táta opustil, a pro mě už je to cizí člověk. Nevzpomínám na něj v dobrém. Rozhodla jsem se zatím to mámě neříct. V hlavě mám chaos a netuším, co dělat…
