Dnes si opět zapisuju něco, co mi leží na srdci. Můj otec mi poslední dobou opakovaně říká, ať nejsem na naši dceru tak měkký, když ji pořád nosím a chovám. Má prý strach, že ji rozmazluju a že si tak nezvykne být samostatná. Malá Anežka teď začala lézt po podlaze a kdykoliv odcházím z pokoje, leze za mnou a natahuje ručičky, jako by chtěla, abych ji vzal do náruče. Otec mi radí, ať ji nechám na podlaze, prý si musí na svět zvyknout sama. Ale já si prostě nemůžu pomoct a vždycky ji nakonec pochovám. Pochybuju, jestli nejsem opravdu moc velkorysý a jestli ji chráním zbytečně moc.
Musím přiznat, že bývám na Anežku někdy až moc hodný. Když pláče, dám jí pusu, konejším ji a často ustoupím. Možná tím kompenzuji to, co jsem sám jako dítě neměl. Maminku jsem ztratil brzy a do svých sedmi let jsem vyrůstal v dětském domově v Jihlavě. Po smrti matky se mě ujala rodina mé tety. Byli ke mně laskaví, ale na city neměli moc času. Táta byl spíš odtažitý, mamka dřela přes den i přes víkendy, jen aby nás uživila, ale na něžnosti moc nezbývalo.
Přestože jsem věděl, že mě mají rádi, neuměli city moc vyjadřovat. Musel jsem si v hlavě vytvářet vlastní svět, ve kterém jsem byl milovaný a pochválený. Jako malý kluk jsem si představoval, že jsem princ v pohádce, kterého má každý rád a na kterého je celá říše hrdá.
S věkem jsem začal vlastně pořád hledat uznání a lásku u ostatních. Hlavně ve vztazích jsem se snažil zoufale držet každého náznaku pozornosti. Dokonce jsem setrval v jednom vztahu, který mi ubližoval, celých pět let jen proto, že jsem se bál, že jinde už možná nic nenajdu. Moje žena Radka ví něco málo o tom, čím jsem si prošel, a hodně mě podporuje, ale té temnější stránky mé minulosti jsem se jí úplně nesvěřil.
Ať už jsem si v dětství prošel čímkoliv, dnes prostě nemůžu nedat Anežce všechnu lásku, kterou mám. Vím, že si ji zaslouží a že jí nikdy nedokážu být tolik nablízku, jak bych si přál. Chci, aby zažila to, co jsem já nezažil. Dlužím to nejen jí, ale i sobě.
Dnešní zápis uzavírám poznáním často chráníme svoje děti tak, jak bychom si sami přáli být chránění. A asi není na škodu občas jednat podle svého srdce, i když okolí varuje, že je to moc. Lásky a objetí není nikdy dost a tady v Brně, za pár korun v kapse a pohárem kofoly, jsme v tom jako rodina spolu.
