Je mi 21 let. Před pěti lety si moje máma nastěhovala do našeho bytu svého druhého manžela. Neoblíbil jsem si ho hned od začátku. Dělá školníka. K nám přišel se dvěma kufry, ale okamžitě si začal dělat nárok na vedení domácnosti a rozkazoval mi. Nepříjemný chlap. Vůbec nechápu, co na něm máma viděla. Má mizerný plat, většinu dává na alimenty bývalé ženě. Nikdy jsme si k sobě cestu nenašli. Nejprve jsem vše tiše snášel, ale pak už jsem se s ním začal hádat. Po maturitě jsem se díky úspěchům dostal na lékařskou fakultu do rozpočtového programu.
Od dětství jsem snil o tom, že se stanu doktorem. Snažím se studovat, jak to jde, i když medicína je náročná. Dokonce jsem získal stipendium. Před půl rokem začal ten chlap narážet, že jen vysávám rodinu: Jsi dospělý, ale pořád se vezeš na zádech mámy. Nepřísluší nám tě živit, šatit a platit ti boty. Ve tvém věku už jsem pracoval. Vyčítal mi, že nic nepřináším do domácího rozpočtu a měl bych si rychle najít brigádu, abych přispíval, protože peníze nestačí. Nejhorší je, že máma se jeho straně přidala a tvrdila, že má ve všem pravdu a že mne chce vychovávat.
Řekla mi: Mohl by sis najít aspoň nějakou práci na půl úvazku, je to pro nás těžké, nejsme stroj. Před dvěma dny se večer ten chlap dal slyšet, že dospělí, tedy starší děti, by měli žít odděleně od rodičů. Byl jsem překvapený a zadíval jsem se na mámu. Mlčela, takže s ním souhlasila.
Šel jsem do svého pokoje. Druhý den u snídaně se o tom máma znovu rozmluvila: Je to pro mě hrozně těžké, jsem v pasti. Pořád se tu hádáme. Ty děláš scény a neumíš se ovládnout. Já chci mít doma klid. On má pravdu, jsi dospělý a měl bys žít sám. Máš měsíc na to, abys sehnal nové bydlení a odstěhoval se. Zůstal jsem v šoku. Ani ve snu by mě nenapadlo, že máma mě jednoho dne prostě vypudí. Nikdy jí to neodpustím.
Dnes jsem pochopil, že život je někdy drsný a lidé, kterým důvěřujeme nejvíc, nás mohou zradit. Musím si začít stavět život na vlastních nohách a řídit se už podle svého.
