Můj muž mi vždycky říkal, že nejsem dostatečně ženská. Nejdřív jen tak mimochodem – že kdybych se líčila, nosila šaty, byla „víc něžná“. Já jsem ale nikdy taková nebyla. Jsem praktická, přímá, nijak zvlášť marnivá. Pracuji, řeším problémy, dělám, co je potřeba. On mě takovou znal. Nikdy jsem se nepřetvařovala. Časem ale jeho poznámky přibývaly. Začal mě srovnávat s ženami ze sociálních sítí, s manželkami našich přátel, s kolegyněmi. Říkal, že vypadám spíš jako kamarádka než manželka. Někdy jsme se pohádali, ale šli jsme dál. Myslela jsem, že to k vztahu prostě patří. Ten den, kdy jsem pohřbívala svého tátu, mi to přestalo připadat nepodstatné. Byla jsem v šoku. Nespala jsem, nejedla, na nic nemyslela, jen jak zvládnu pohřeb. Vzala jsem první černé oblečení, co jsem našla, žádný make-up, vlasy jen do gumičky – neměla jsem na víc sílu. Než jsme vyšli z domu, podíval se na mě a řekl: „Takhle půjdeš? Nemohla by ses aspoň trochu upravit?“ Nejdřív jsem nechápala. Řekla jsem mu, že neřeším, jak vypadám, právě jsem přišla o tátu. On na to: „Jo, ale přece jen… lidi budou koukat. Vypadáš zanedbaně.“ Ucítila jsem v hrudi něco divného, jakoby mě někdo rozdrtil zevnitř. Na obřadu stál stranou, přijímal soustrast, tvářil se vážně, ale ke mně byl odtažitý. Neobjímal mě. Neptal se mě, jak mi je. Když jsme prošli kolem zrcadla v obýváku, tiše řekl, že bych se měla „víc dát dohromady“ a že by si táta nepřál, abych se sebou takhle byla. Po pohřbu doma jsem se ho zeptala, jestli vážně tohle bylo jediné, co ten den viděl. Jestli si nevšiml, že jsem zničená. Řekl, že přeháním, že prostě jen říká svůj názor, že žena se nemá zanedbávat „ani v takových chvílích“. Od té doby na něj pohlížím jinak. Ale nedokážu odejít. Cítím, že bez něj nemůžu být. ❓ Co byste řekli takové ženě, kdyby stála před vámi?

Můj manžel mi často říkával, že nejsem dostatečně ženská. Ze začátku to jen tak lehce nadhazoval že bych si mohla dávat víc make-upu, nosit častěji šaty, být něžnější. Nikdy jsem taková nebyla. Vždycky jsem byla praktická, upřímná, bez zbytečné okrasnosti. Pracuji, řeším problémy, dělám, co je potřeba. On mě takhle poznal. Nikdy jsem se na nikoho nehrála.

Jenže postupem času ty poznámky začaly přibývat. Začal mě porovnávat s ženami, které jsme viděli na internetu, s manželkami jeho kamarádů nebo s kolegyněmi v práci. Často říkal, že vedle něj působím spíš jako kamarádka než manželka. Poslouchala jsem to, občas jsme se kvůli tomu pohádali, ale šli jsme dál. Myslela jsem si, že jsou to prostě běžné rozdíly v manželství.

Všechno se změnilo v den, kdy jsme pohřbívali mého tátu. Byla jsem jako v mlze. Nespala jsem, nejedla jsem, na nic jiného jsem nemyslela, jen jak zvládnu pohřeb. Vzala jsem si první černé oblečení, které jsem našla, make-up jsem vynechala, vlasy jsem upravila jen tak, abych mohla mezi lidi. Neměla jsem sílu řešit víc.

Těsně před odchodem z bytu se na mě manžel podíval a řekl:
Vážně takhle půjdeš? Nemohla by ses trochu upravit?

Nejdřív mi to nedošlo. Řekla jsem mu, že je mi jedno, jak vypadám, protože jsem právě přišla o tátu. On na to:
No jo, ale stejně Lidi si toho všimnou. Vypadáš hrozně zanedbaně.

V ten moment mě to uvnitř strašně bolelo, jako by mi někdo rozmačkal srdce.

Na smuteční hostině postával mezi ostatními, podával kondolence, tvářil se vážně. Ale ke mně byl odtažitý. Málokdy mě objal, nezeptal se, jak mi je. Když jsme pak procházeli kolem zrcadla v obýváku, potichu mi znovu řekl, že bych se měla trochu více sebrat, že by si to táta nepřál, abych byla taková.

Když jsme se vrátili domů, zeptala jsem se ho, jestli tohle bylo opravdu to jediné, co na tom dni vnímal. Jestli vůbec viděl, jak jsem zničená. On mi jen odsekl, že přeháním, že prostě vyjádřil svůj názor a že žena by se neměla zanedbávat ani v takových chvílích.

Od té doby na něj nahlížím jinak.

Ale nedokážu ho opustit.
Mám pocit, že bez něj nedokážu být.

Dnes, když píšu tyto řádky, uvědomuji si, že člověk by neměl zapomínat sám na sebe. Ať už cítím cokoli, měla bych hledat i vlastní důstojnost, ne jen čekat na porozumění od ostatních. Vím, že je těžké změnit pohled na někoho blízkého, ale někdy to říká hodně o nás i o vztahu samotném. V životě by si měl člověk dovolit být sám sebou, i když to znamená odporovat očekáváním, která mu někdo jiný nastavuje.