Jsem vdaná za muže, který má dvě děti z předchozího manželství. Manžel se rozvedl už dávno, ale stále udržuje kontakt se svou exmanželkou. Většinou si spolu píšou kvůli dětem. Platí alimenty a občas vypomůže navíc, takže jeho role otce zůstává živá i přes tuto zvláštní vzdálenost. Manžel také sleduje, co se děje nejen s dětmi, ale i s bývalou tchyní. Jako bych žila v bytě, ve kterém se stíny minulosti stále nekonečně míhají.
Jednoho odpoledne, kdy se Praha tvářila ospale a tramvaje poklidně cinkaly na křižovatkách, mi při večeři beze slova sdělil, že chce bývalé ženě pomoci. Prý se ocitla v potížích, dluhy se na ni valí jak voda na Karlově mostě. Před třemi lety si půjčila od banky, aby si otevřela malý obchůdek s loutkami, ale podnikání nevydrželo tlak času. Peníze jsou pryč, úrok narostl, a hrozí, že i s dětmi skončí pod nuselskou mostovkou. Aby zachránila střechu nad hlavou, převedla byt na matku. V tom snovém prostoru mi vše připadalo jako sled podivných obrazů, kdy se dům mění v kostel, pak v kavárnu, a děti v loutky tahající za nitky dospělých.
Můj muž na to přišel teprve nedávno a najednou začal mezi řádky naznačovat: jeho bývalá je ve špatné situaci a děti jsou přeci také jeho krev. Bylo by prý správné jí pomoci finančně, protože jinak neskončí dluhy dříve než v důchodu, a vše spadne nakonec na ty děti. Stačilo pár pohledů do prázdna a rozlehlých, rozlitých ulic, a přišla otázka, která zněla jako ozvěna ve starém chrámu: Dám jí polovinu mé výplaty, aspoň do té doby, než se zvedne. Co si o tom myslíš, Radka?
Cítila jsem, jak mi nervozitou cuká koutek oka. Vážně? Nepleteš si role, Milane? Kdo ona pro tebe ještě je? Už není součástí našeho života. Jaképak zachraňování?” V tom snu jeho tvář jakoby povážlivě povadla a místo úst mu vyrostl list vinné révy.
Nenechal se odbýt: Ale vždyť tam žijí mé děti, kdyby se něco stalo, zmizí jim světlo domova. Musím to udělat.
Namítla jsem, že alimenty přece platí pravidelně, a i navíc děti občasně dostávají. Nepřipomíná mi to cizí příběh, je to přece minulost, kterou už není možné převzít. Proč bychom teď měli odkládat naše plány a šetřit koruna po koruně jen proto, aby bývalá mohla splácet dluhy? To přece není náš kříž.
Manžel zmlkl, z jeho očí se staly dvě modré skleněné kuličky, a cítila jsem, jak mezi námi vane studený vzduch starých pražských sklepů. Ale řekla jsem snad něco špatného?
