Vzpomínám na to, jak jsem byla vdaná za muže, který měl už jedno manželství za sebou a z něj dvě děti. Rozvedl se už před lety, ale stále byl s bývalou ženou v kontaktu, hlavně kvůli dětem. Na děti pravidelně posílal alimenty a dál jim tímto způsobem pomáhal. Pořád věděl, co se děje u jeho dětí, bývalé ženy i bývalé tchyně.
A pak jsem se jednoho dne, téměř jako blesk z čistého nebe, dozvěděla, že se rozhodl své bývalé ženě finančně vypomoct. Prý má spoustu dluhů. Před třemi lety si vzala v bance půjčku, aby si otevřela malý podnik. Jenže, z důvodů, které nikdo pořádně neznal, podnik brzy zkrachoval. Dluh ale zůstal a už se vyšplhal na opravdu vysokou částku. Aby nepřišla o byt, převedla vlastnictví na svou matku. Jinak by s dětmi možná skončila na ulici.
Můj manžel se to dozvěděl teprve nedávno, a začal mi o tom opatrně naznačovat. Prý, jeho bývalá žena má problémy, dluží hodně peněz, a jsou tu přece i jeho děti. A že by nebylo špatné jí nějak pomoci, jinak nebude schopná splácet ani do důchodu a všechny dluhy by zdědily děti.
Včera mi rovnou řekl: Každý měsíc jí dám polovinu svého platu, aby to mohla co nejdřív splatit Co si o tom myslíš?
Byla jsem zaskočená, skoro mi cuklo ve tváři. Nepleteš se, drahý? Kdo pro tebe ta žena vůbec je, že bys jí měl takhle pomáhat? Už pro tebe není nikdo blízký, je to cizí člověk. Jakou pomoc myslíš?
On se ale nenechal: Ale vždyť tam jsou moje děti, kdyby se něco stalo, dluhy půjdou na ně. Musím pomoct.
Řekla jsem mu, že své povinnosti už dávno plní alimenty platí, často posílá i něco navíc. Jeho děti mají vše, co potřebují, a bývalá žena by si měla své dluhy řešit sama. Proč by to měla být naše starost? S tím nemůžu souhlasit. Proč by se naše rodina měla omezovat jen aby se bývalé manželce žilo lépe? Řekla jsem jasné ne.
Manžel se urazil a zmlkl. Ale opravdu si myslím, že jsem neudělala nic špatného.
