Tato situace je v naší zemi bohužel poměrně běžná. Oženil jsem se, když mi bylo pětadvacet. O rok později se nám narodila dcera. Všechno mezi námi zpočátku klapalo. Ale postupem času mě manžel začal označovat za líného. Prý jsem jen vysedával na rodičovské dovolené a nedělal nic pořádného, pak jsem měl nízký plat, i když jsem vydělával jen o něco méně než on.
Jak se u nás říká, po svatbě už má chlap jen mámin hlas v uších. Už tehdy jsem mohl tušit, že to nebude v pořádku. Jenže jsem nechtěl nic vidět ani slyšet.
Manžel neustále vytahoval svou maminku, která prý byla jeho velkým vzorem. Pracovala na zahradě, dělala účetnictví, zvládla dvě děti a věděla si se vším rady. Ale co já? Já musel makat na směny a na plný úvazek.
Snažil jsem se být stejně schopný jako tchyně. Pomáhal jsem doma, na zahradě, uklízel jsem. Když dcera začala chodit do školy, dělal jsem s ní úkoly. Ale starostí přibývalo. V práci se člověk musí otáčet za pár korun. Bral jsem přesčasy. Musel jsem to vydržet. Pořád jsem byl finančně závislý na manželovi. Posmíval se mi, a já dělal, že to neslyším. Nechtěl jsem být rozvedený a připravit dítě o otce.
Ale je jasné, že čím víc člověk ustupuje, tím víc si na něm druzí smýkají. Vysvětloval jsem mu, že v práci jsem grogy a další zaměstnání už nezvládnu. Odpověděl, že když to tak je, bude mi domů posílat jen tolik peněz, kolik sám přinesu, a zbytek si nechá. Prý je to fér. Už tehdy jsme byli vztahově na hraně, a pak… Došlo k úplnému rozkolu.
Došlo mi, že takhle už to dál nejde. Měl jsem už dost jeho shazování, kázání a nekonečných připomínek na jeho matku. Jeden večer pronesl, že když si nechci najít normální práci, odstěhuje se zpět k mamince. Tahle představa mi uvízla v hlavě. Celé tři dlouhé roky jsem sbíral odvahu poslat ho zpátky k mé tchyni. Sehnal jsem si přes kamaráda lépe placené místo. O tom, co jsem musel přečkat v té době, se mi ani nechce mluvit. Rozvedli jsme se! Pak přišlo dělení majetku a výměna bytů. Byly hádky.
Teď žiju s dcerou máme konečně klid a jsem šťastný bez manžela.
Mám svůj vlastní byt, práci, co mě baví a stačí mi. Není to možná žádné terno, ale mám vše, co potřebuji. Jen moje rodina se neustále snaží mě někomu dohazovat. Někteří si myslí, že každý rozvedený je nešťastný. Myslí si, že skutečné štěstí může přijít jen díky jinému chlapovi. Ale proč? Už jsem své štěstí jednou měl… Asi bych si měl pověsit na čelo nápis: Mladý, sympatický, nezajímají mě rande. Se svou dcerou jsem spokojený. Další svatbu nechci. Můj manžel je teď šťastný se svou maminkou, a já zase v klidu doma.
A co jsem si z toho odnesl? Nikdy nenechám nikoho, aby mi šlapal po hlavě a spoléhat se musím stejně jen sám na sebe.
