V životě jsem udělala pár chyb, ale ta největší z nich pořád sedí vedle mě na gauči a co s tím, fakt netuším. Bylo mi dvacet pět, když jsem se vdala za kluka jménem Bohumil. Ten byl o dva roky starší než já a tehdy mi připadal skoro jako princ na bílém koni, akorát s kufříkem a bez koně.
Nosil mi kytky, občas nějaký dárek, tahal mi těžký nákup, nikdy jsme se nehádali a konflikt jsme vždy vyřešili s přehledem hodným diplomata. Společné bydlení před svatbou bylo pro nás oba asi stejně nečeské moc frivolní, příliš moderní. Prostě jsme se vzali. Máma s tátou mi dali peníze na svatbu, bohužel to nestačilo ani na garsonku někde na okraji Prahy. Ani jsem moc nechtěla něco pronajímat proč platit cizímu strejdovi a poslouchat, jestli žijeme slušně? A tak Bohumilova maminka navrhla, že bychom se mohli nastěhovat k ní. Dva pokoje, vlastní sklep, dost místa. Nakonec proč ne?
Souhlasila jsem, protože paní Jarmila, Bohumilova máma, byla taková milá babička, se kterou se hned domluvíte. Ale jakmile jsme se vzali a já se nastěhovala k tchýni, začala jsem poznávat Bohumila ve skutečně domácí verzi. Maminčina láska byla silná Bohumil byl pro ni pořád malý chlapeček. A doma nedělal vůbec nic, ani nohou nekopl. Jarmila mu prala ponožky, trenky, a dokonce mu připomínala, že si má umýt ruce. Přiznejme si, to je trochu moc i na české poměry.
Bohumil jediné, co zvládal, bylo dojít do práce. Není divu, že jakmile jsme začali bydlet spolu, všechny domácí povinnosti spadly na mě. Vaření, úklid, praní, žehlení celý ten český kolotoč. A potřebovala jsem tohle? Ne, opravdu ne. Tchyně mě sice moc neotravovala, vařila jsem v kuchyni sama, ale její ochota pomoci byla na bodu mrazu, což dělalo dojem, že jsem přímý dovoz domácího otroka.
Pak přišla další perla rodinného života. Jednou začala hořet zásuvka v obýváku, já rychle hasila, a když jsem poprosila Bohumila, aby vyměnil zbytky za novou, tvářil se, jako bych po něm chtěla řešit kvantovou mechaniku. Nejen že nevěděl, jak se mění zásuvka, s výměnou žárovky jsem ho ještě vystrašila natolik, že se schoval za lednici. Tak jsem vzala židli a vyměnila žárovku sama. Bohumil ve finále nezvládl vůbec nic praktického. Dobře, to se někdy stává. Ale on ani nechtěl něco naučit! Proč by se učil? Radši zavolat řemeslníka, zaplatit. Jenže jeho výplata v korunách nebyla zrovna ambiciózní, aby mohl každou ponožku řešit přes externí firmu.
Nejvíc mě štvalo, že Jarmila Bohumila pořád kontrolovala stylem Bohumílku, máš ponožky? Vyměnil sis trenky? Umyls se pořádně? Při poslechu těchto dialogů mi bylo skoro na omdlení. Chlap je dospělý, a maminka se ho ptá, jestli má čisté spodky.
No, vážně teď přemýšlím o rozvodu. Ale co pak? Vlastní bydlení nemám, všechny peníze od rodičů jsem už utratila za svatební koláčky a dárky. Tohle opravdu snášet nemůžu. Jak dlouho ještě potáhnu tuhle českou nemluvnost, to fakt nevím.
