Dnes večer zase přemýšlím nad tím, co bylo a co už snad nikdy nebude.
Můj bývalý přítel mě vždycky schovával před svými kamarády, prý proto, že nejsem na jeho úrovni.
Věděla jsem to už od začátku našeho vztahu, přesto jsem zůstala.
Pocházel z bohaté rodiny z menšího města v jižních Čechách jeho otec vlastnil několik firem, máma nepracovala, bydleli v obrovské vile a jezdili novým BMW.
Já jsem vyrůstala na okraji Prahy, pracovala jsem jako pokladní v supermarketu a doma jsem pomáhala mamince s účty.
S Martinem jsme se poznali v kavárně; dala jsem si malé espresso před směnou a on se dal do řeči.
Začal mi volat, psát zprávy, zval mě na procházky do parků.
Ze začátku bylo všechno hezké, ale vždycky tak nějak zvláštní.
Nikdy mě nevzal mezi své přátele do jejich oblíbené hospody u řeky, volil anonymnější podniky s nízkým osvětlením, kde nás nikdo nepoznal.
Když jsme procházeli přes Karlovo náměstí a já potkala někoho známého, okamžitě sáhl stranou, pustil mou ruku a pospíchal pryč se slovy: Pojďme tudy. Když jsem se ptala proč, odpověděl: Moji známí jsou hrozně kritičtí.
Nechci, aby něco roztrubovali. Přikývla jsem a nechala to být.
Když jsem to pochopila naplno, bylo to na jedné narozeninové oslavě.
Pozval mě, vzala jsem si nově koupené, jednoduché, přesto hezké šaty.
Jakmile jsme vešli, zašeptal: Zůstaň tady u baru, jenom pozdravím pár přátel. Zůstala jsem tam.
Čekala dvacet minut.
Pak čtyřicet.
Viděla jsem ho smál se, pózoval na fotkách, objímal se s lidmi.
Na nikoho mě nepředstavil.
Když jsem šla blíž, natáhl ruku přede mě a řekl potichu: Počkej prosím venku. Tam mi vysvětlil: Jsou tu důležití lidé, nechci, abys měla nepříjemnosti.
Později přidával poznámky, které čím dál víc bolely že mluvím hrozně obyčejně, že bych měla změnit styl oblékání, že mě nikdy nezveřejní na sítích, protože jeho rodina je uzavřená.
Nikdy mě nevzal domů, nikdy jsem nepotkala jeho rodiče.
Když jsem ho pozvala na máminy narozeniny, vždycky si vymyslel nějakou záminku že má moc práce, auto v servisu, je unavený.
Ale když byl nějaký podnik v jeho společnosti, byl nedosažitelný celý víkend.
Jednou jsem se ho vtěsila přímo: Stydíš se za mě? Na několik vteřin bylo ticho, pak řekl: Není to ostuda Jenom jsme každý z jiného prostředí.
Ty jsi hodná holka, ale moji přátelé jsou prostě někde jinde.
Nechci, aby mě soudili. Něco ve mně se zlomilo.
Zeptala jsem se: A ty mě soudíš? Pokrčil rameny.
Nejhorší bylo, když jsem na jeho Instagramu uviděla fotky s kolegyní z práce Veronikou, dcerou známého pražského advokáta.
Restaurace, drahé večeře, značkové šaty, úsměvy, označování.
S ní pózoval, byl pyšný, se mnou nic.
Když jsem se ovládla a zeptala se ho, odbyl to: To je jen kamarádka. Ale hádali jsme se.
Řekla jsem mu, že nehodlám být nikým utajená.
On na to: Jestli ti to nevyhovuje, tak s tím skončíme.
A tak to dopadlo.
Rozešli jsme se tam.
Šla jsem domů přes půl města a brečela.
O týden později už byl s Veronikou oficiálně.
Já dál chodila do práce a z dálky sledovala jeho fotky v oblecích, z cest a luxusních večírků.
Omluvu jsem nikdy neslyšela.
Nikdy mi nepřiznal, že mi ublížil.
Teď už vím, že celý rok jsem byla jen holka, kterou nikdo nesmí vidět.
Ta, která existuje jen za zavřenými dveřmi.
Ta, která není dost, aby mohla být na společné fotce.
A tohle bolí ještě dnes.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
