Jednou mi brácha volal, že odjíždějí na dovolenou někam na Šumavu, i s rodinou. Nechtěl nechat naši maminku samotnou doma, a tak mě poprosil, jestli bych si ji nevzala na pár dní k sobě. Vůbec mi to nevadilo, protože brácha s rodinou se o mamku starali už pěkně dlouhou dobu. Jenže moje maminka má povahu, kterou by jí záviděl i Ježíšek vždycky ví, jak udělat scénu i z toho, že jí někdo nalil málo čaje.
Já mám v bytě jen jednu postel, takže jsem samozřejmě ustoupila a šla spát na podlahu. Ze začátku bylo všechno v pohodě. Ale jakmile jsem se chystala do hajan, spustila mamka, že prej v posteli něco píchá a nemůže tam ležet. Přitom to byla úplně nová postel z IKEA, tak jsem nechápala, co jí tam může vadit. Musela jsem jí najít ještě jednu peřinu navíc, abych ji trochu vystlala jak vajíčko, v naději, že už konečně bude spokojená. Ale kdepak, maminka se stejně celou noc převaluje a mumlá si pro sebe.
Ráno jsem vstala, uvařila si kafe a chystala se do práce. Než jsem odešla, maminka se mě ptá:
Kam jdeš? Kdo mi píchne injekci?
Chvíli jsem stála jak v Jiříkově vidění. O nějakých injekcích mi nikdo ani slovo neřekl! Volám tedy hned bratrovi a ten na to, že mamka si umí píchnout injekci sama! To mě uklidnilo (a trochu naštvalo), tak jsem v klidu šla do práce, i když s hodinovým a půl zpožděním.
Večer se vracím domů a málem mi vypadly oči z důlků: mamka leží na gauči, supí jak lokomotiva, nemůže se zvednout. Ukázalo se, že celý den dojídala věci, které má přísně zakázané koblihy, utopence, chlebíčky… Tak se není co divit, že jí je šoufl.
Ty se o mě nestaráš, proto je mi zle. Chceš, abych umřela? pravila s pohledem na smuteční věnec.
Mámo, já nemůžu jen tak zahodit práci a stát vedle tebe s vatičkou.
Přitom je mamka pořád schopná se o sebe postarat! Jenže pár let zpátky brácha prodal její starý byt v Ostravě, koupil si za to pěkný třípokoják a mamku si k sobě nastěhoval. Tak teď už ani nevím, jak ty její nálady a rozmarnosti vůbec řešit. Chová se jak rozmazlené dítě, akorát že její scény mě ani trochu nerozesmějí. Naopak! Je prostě k nevydrženíAle jak tak sleduju, jak se maminka teatrálně vzpíná na gauči, najednou mi to celé přijde trochu směšné. S povzdechem rezignuji, dojdu k ní, podám jí sklenici vody, sednu si vedle ní a chytnu ji za ruku.
Víš, mami, někdy si myslím, že bys mohla klidně předstírat i zlomenou nohu, hlavně když budeš mít diváky.
Chvíli mlčí a pak, místo dalšího mučednického povzdechu, se jí v koutcích rtů objeví úsměv. Ty jsi celá po tatínkovi. On už mě taky prokoukl.
A poprvé za ty dny si spolu povídáme normálně bez scén, bez výčitek, jen tak, o ničem a o všem. Teprve pak mi dojde, že o žádné koblihy ani postel nešlo. Možná jsem ji prostě jen měla chvíli držet za ruku.
V duchu slíbím sama sobě, že příště uvařím čaj do velkého hrnku, koupím piškoty, a když bude chtít scénu, klidně jí k tomu půjčím prázdný klobouk a šálu. Protože jestli mě rodičovství něco naučilo, i když jsem sama bezdětná, pak hlavně to, že někdy je největší láska nechat někoho občas dělat i trochu divadlo.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
