Už je to tři měsíce, co mě bratr neustále uhání kvůli naší mamince. Od té doby, co prodělala mrtvici, už není jako dřív. Často je mimo, neví, co se kolem ní děje, a musí u ní pořád někdo být. Potřebuje péči. Je to jako starat se o malé dítě. Jenže já mám práci, svou domácnost, rodinu. Jak mám zvládnout všechno najednou? Navrhla jsem, jestli bych maminku nedala do domova pro seniory, ale bratr mě hned obvinil z bezcitnosti. Sám si ji domů ale vzít nechce. Přeci jen bydlí v bytě své ženy.
Kdysi jsme byli opravdu smíšená rodina. Čtyři lidé, jak se sluší a patří. Já i bratr jsme byli narozeni pozdě, máme mezi sebou rok rozdíl já už mám teď šestatřicet, bratrovi je pětatřicet, mamince je dvaasedmdesát. Do smrti tatínka jsme žili spokojeně.
Pak bratr odešel na školu do Brna a po studiích tam zůstal, oženil se, já zůstala v rodné Praze. Nejdřív jsem ještě žila s rodiči, ale když jsem se vdala, s mužem jsme se rozhodli odejít do podnájmu s tím, že časem koupíme byt a pořídíme si děti. Takový byl plán.
Před dvěma lety však táta zemřel a maminka ztratila živost. Smutnila, stýskala si, stárla před očima. Byla často nemocná a před půl rokem ji postihla mrtvice. Dlouho to vypadalo, že už to nepřežije. Lékaři ji doslova vytáhli zpátky ze smrti. Ze začátku špatně mluvila, byla ochrnutá, ruce i nohy nefungovaly, pak se vše trochu zlepšilo, ale psychicky se změnila úplně.
Doktoři nám řekli, že následky jsou nevratné. Takže bylo potřeba mamku hlídat. Já s manželem jsme se nastěhovali k ní do bytu. Musela jsem změnit práci na volnou nohu, abych jí mohla být nablízku. Odejít od ní na chvilku nešlo. Ani poté, co se jí vrátil pohyb, to nebylo o moc lepší.
Blouznila, byla zmatená, nedalo se ji uhlídat, utíkala ven a brečela, že prý jde za tatínkem. Celé dny jsme za ní běhali a přemlouvali ji, aby se vrátila domů. Noci jsem už prakticky nespala, bála jsem se, že odejde a ztratí se. Práce mi vůbec nešla od ruky, pořád jsem byla roztržitá. Manžel navrhnul domov seniorů.
Je to drahé, ale když budu normálně pracovat, dalo by se to zvládnout. A do nákladů by se měl zapojit i bratr. To by spravedlivé.
Dlouho jsem s tím bojovala, ale pochopila jsem, že jiná cesta asi není. Jak dlouho takhle můžeme žít? V domově by měla péči i doktory, kteří jsou po ruce pořád. Zjistila jsem si podrobnosti. Stojí to skoro dvacet tisíc korun měsíčně. Ale už jsem nemohla jinak.
Zavolala jsem bratrovi a všechno mu na rovinu řekla. Doufala jsem, že projeví pochopení, uzná situaci. Ale místo toho vyletěl jako čert.
Jsi normální? Ty chceš dát vlastní mámu do domova? Vždyť tam cizí lidi, bůhví jak se k ní budou chovat! Nemáš srdce! křičel do telefonu. Nebo se jí prostě chceš zbavit z bytu?!
Snažila jsem se vysvětlit, ale nechtěl nic slyšet. Celé týdny jsme se pořád hádali. Jenže já už začala cítit, že na to prostě nestačím. Ještě jsem o tom s bratrem jednou mluvila, ale názor nezměnil.
Já bych to mámě neudělal, vždyť nás vychovala. O nás se nepostaral sirotčinec starala se ona a nikdy si nestěžovala, že je to těžké.
Všechno zůstalo na mně. Řekla jsem mu, že jestli se mu to nelíbí, ať si ji vezme k sobě a ukáže, jaký je dobrý syn. Ale to hned zamítl.
Vždyť bydlím u manželky v jejím bytě, jak jí mám vysvětlit, že si k nám nastěhuju tchyni?
Takže můj manžel může pečovat o tchyni, ale tvoje žena ne? Tak jsme si k mamince nastěhovali my s mužem no tak se starejte i vy!
Bratr na mě zkoušel, že hodně pracuje a nemůže se rozptylovat. A prý chci jen hodit odpovědnost na někoho jiného.
Daří se mi nějak přežívat. Na jedné straně vím, že domov seniorů by nám pomohl, všem. Ale mám z toho výčitky, jako bych byla špatná dcera. Manžel za mnou stojí a sám říká, že je lepší maminku do domova umístit bude o ni postaráno. My máme taky svůj život a nejsme povinni ho žít za ostatní.
Rozhodla jsem se dát bratru ještě týden. Pokud nepřijede, udělám to po svém. Maminka půjde do domova. Rady umí rozdávat každý, ale jen já vím, jaká je péče o nemocného blízkého těžká. A bratr ať si před známými povídá, co chce já už na to nemám sílu.
