Nikdy jsem si nemyslela, že mě vlastní příbuzní přimějí odejít z domova. Vždy si představovali, že mám povinnost finančně podporovat každého člena rodiny, který potřebuje pomoc. Od útlého věku jsem věděla, co chci dělat stát se programátorkou. Byla to moje veliká vášeň, proto jsem s cílem konečně uspět vystudovala gymnázium, následně jsem šla studovat vysokou školu do Brna a udělala značný pokrok v oboru, který mě vždy lákal. Všechnu svoji snahu jsem nakonec proměnila v úspěch bez větších obtíží jsem získala velmi dobře placené místo programátorky.
Byla jsem spokojená, neměla jsem v úmyslu se vdávat, protože jsem si vážila své nezávislosti a užívala si život podle vlastních pravidel. Navzdory pracovnímu vytížení jsem vždy finančně pomáhala mamince a každý rok jsme spolu jezdily na dovolenou. Byla jsem jí vděčná za všechno, co pro mě udělala.
Všechno se ale změnilo, když můj mladší bratr Tomáš začal často žádat o peníze a tvrdil, že si nemůže najít práci. Nejprve mi nevadilo pomoci, ale brzy jsem si všimla, že toho začíná zneužívat. Začala jsem být nervózní a jednou jsem si s ním upřímně promluvila. Řekla jsem mu, že se musí postavit na vlastní nohy, najít si vlastní zaměstnání a přestat spoléhat na ostatní.
Neměla jsem v úmyslu mu odmítnout pomoc kvůli lakotě, ale chtěla jsem, aby převzal odpovědnost za svůj život a budoucnost. Překvapivě, po tom, co jsem mu peníze odmítla dát, mi zavolala maminka a začala se se mnou hádat. Vyčítala mi, že jsem sobecká a že jsem zapomněla na rodinu. Některé další příbuzné to také naštvalo a začali se mi vyhýbat. Neustálý pocit viny a nátlak mě nakonec přinutil udělat radikální rozhodnutí: odstěhovala jsem se do Německa.
I když svého rozhodnutí nelituji, protože teď mám úspěšnou kariéru a slušný příjem v eurech, stále mě mrzí, že jsem se od rodiny vzdálila. Přesto se snažím mamince pravidelně volat a kdykoliv potřebuje pomoc, ráda ji podpořím.
