Byl Silvestr. Třicátého prvního prosince, volno, kolem poledne. Venku panovala pořádná zima, všechno zapadalo sněhem. Do oken se opíraly velké vločky, opravdový mráz v přírodě, a já cítil mráz i na srdci. Znáte to – Silvestr v takovýhle pohádkově bílej den? Přesně takhle to ten den vypadalo. Rozešel jsem se s holkou a neměl jsem s kým slavit.
K rodině se mi nechtělo. Nechtělo se mi poslouchat jejich otázky, co je se mnou, jak dopovídám a pak koukat na jejich soucitný ksichty. Venku i v srdci bylo na kost. Prostě tak.
Vzpomněl jsem na tetu. Nejdobrosrdečnější člověk, ať jí je země lehká. Až do posledního dne pomáhala, komu mohla, a mně říkávala: „Na Silvestra musíš sebrat všechno, co máš. Dobré jídlo, deky a jít ven. Nakrm každej kočku a každýho psa, kterýho potkáš, a dej jim teplou deku.“ Ona to tak dělala.
A já lenoch. Jen párkrát jsem zběžně proběhl park a nasypal na různý místa suchý granule.
Zřejmě přišel i můj čas, pomyslel jsem si. Čas vzpomenout na rady mé nejhodnější tety a vzdát jí hold. Sebral jsem dvě velký tašky. V jedné bylo vařený kuře a hromada granulí, v druhý ručníky a pár starých dek.
Oblékl jsem si teplou bundu s kapucí a vyšel ven. Do obličeje mě praštil vítr se sněhem. Otřásl jsem se a vydal se. Hledal jsem dlouho, ale marně. Buď se kočky schovaly před zimou, nebo jsem je prostě nemohl najít. Už úplně vyčerpanej, netušil jsem, co dělat a kam s tím vším, došel jsem k malému parčíku.
To bylo ale zvláštní. Všude fučelo a foukal studenej, pískající vítr, ale tady se na nebi rozestoupily mraky a jediný paprsek slunce dopadl na zem a zůstal, a v tom paprsku byla lavička uprostřed parku a na ní seděl člověk.
Přistoupil jsem a sedl si vedle. Hrozně se mi chtělo odpočinout, a navíc bylo příjemný sedět v tom milostivým paprsku.
Byl to podivnej postarší pán v pletený čepici, v ruce držel kytici tulipánů a díval se někam před sebe.
„Je tu hezky,“ řekl jsem do prázdna. „Příjemně a teplo,“ odpověděl.
„A proč nejdete slavit Silvestra?“ zeptal jsem se. „Už jdu,“ odvětil ten šedivý pán. „Mám ještě spoustu práce, jenom si dokouřím a jednu z nich dodělám.“ A podíval se na mě. „A ty nejdeš?“ usmál se. „No, nemám s kým,“ zarazil jsem se. „A taky mi teta říkala,“ a ukázal jsem mu tašky.
„Teta ti říkala, že na Silvestra musíš sebrat všechno, co máš. Dobré jídlo, deky a jít ven, abys to rozdal bezdomovým kočkám a psům,“ pokračoval šedivý stařík a podíval se mi přímo do očí.
Spadla mi čelist a cigareta mi vypadla na zem. „Odkud to víte?“ žasl jsem. V očích toho šedivýho muže se najednou zableskly hvězdy. „Běž,“ řekl. „Musíš pospíchat, protože na tebe moc čekají. Na tetu častěji vzpomínej. Byla to nejdobrosrdečnější duše.“ Vstal, nechal na lavičce kytici tulipánů, vykročil vpřed, vyšel z paprsku slunce, přešel silnici a najednou zmizel za projíždějícím autobusem. Jako by se rozplynul ve vzduchu.
Vstal jsem z lavičky a najednou si všiml čtyř koček, které hladově civěly na mé tašky. Zřejmě k nim dorazila vůně kuřete.
Nejdřív přišli dva huňatí krasavci s chlupatýma ocasama.
Pak z křoví, legračně poskakujících závějemi, dorazili další dva.
„Právě vás jsem potřeboval,“ řekl jsem jim a vyložil všechny dobroty a deky, rozložil jsem to pod malým přístřeškem, který spolehlivě chránil kočky před hojným sněhem.
Lehkým srdcem jsem šel domů, vyhodil prázdné tašky. Jen jsem si nadával, že jsem se nezeptal toho šedivýho staříka s hvězdama v očích, co myslel tím, že na mě čekají. A taky se měl zeptat na tetu. No jo, já vždycky. Všechno zapomenu, to nejdůležitější, a popletu. Celej život takhle, spílal jsem si.
Ani jsem si nevšiml, nohy mě samy donesly k domu, a už jsem stoupal ke vchodu, když mi pohled klesl dolů.
Tam v křoví, v závěji, sedělo malinké šedé kotě a plakalo, tisklo si k sobě levou tlapku.
Dřepl jsem si k němu a zeptal se. „Co se stalo, maličkej?“
Kotě vzlyklo a natáhlo ke mně malou, mokrou a ledovou tlapku. Vytáhl jsem obě ruce z kapes a vzal ji do nich. A najednou. Úplně najednou mi vyklouzlo:
„Tatínkovy ruce jsou moc léčivé. Hned ti bude líp, sluníčko.“
Opatrně jsem vzal to malé třesoucí se tělíčko do dlaní, přitiskl ho k sobě a vešel do vchodu.
Teď jsem měl kým se zabývat a s kým přivítat Nový rok.
Přece jenom, ten šedivý stařík s hvězdami v očích nelhal. Čekali na mě. Moc čekali. A to je přece to hlavní. Když na tebe někdo čeká.
OLEG BONDARENKO
zdroj.
