Ježišmarjá, mami, ty zase smažíš rybu? ozvala se Tereza, když nakoukla do kuchyně.
No jo, ale vyvětrala jsem a dala jsem zapnout digestoř, odpověděla Alena.
Za poslední čtyři měsíce, co s nimi dcera s manželem bydlela, slyšela Alena podobné poznámky každý den.
Dala jsi do oběda moc soli, nebo jsi položila ručníky špatně. Anebo mi z pokoje duní televize.
Alena si ani neuvědomila, kdy začala po svém vlastním bytě našlapovat po špičkách. Snažila se dělat všechno potichu a nenápadně, aby dceru a zetě nerušila.
Nejdřív to vypadalo fajn…
Po svatbě chtěla Tereza bydlet se svým mužem sama. Pronajali si byt v Brně, k mámě jezdili jen na návštěvy o víkendu. Běžné, oba měli práci a svoje starosti.
Jednou Aleně nebylo dobře a sousedka zavolala záchranku. Za chvíli už za ní dorazila i dcera. Když se vrátila z nemocnice domů, Tereza ji překvapila:
Máme pro tebe překvapení, mami. Myslím, že se ti to bude líbit. Uvidíš až doma.
Alena vešla do bytu a první, co viděla, byly tašky v předsíni.
Domluvili jsme se, že u tebe teď budeme bydlet. Budeme ti pomáhat a dávat na tebe pozor.
Alena byla zaskočená z té péče.
Ze začátku fakt Tereza mámě pomáhala. Uklízela, vařila, žehlila prádlo. Jenže za dva měsíce už všichni tak nějak zapomněli, proč se vlastně stěhovali.
Aleně se dařilo lépe a postupně začala zase všechno zvládat sama. Když byly děti v práci, vařila, uklízela, všechno po staru.
Dcera ji pořád přemlouvala, ať se šetří, ale Alena jí pokaždé vysvětlila, že se cítí dobře.
Tereza s manželem rychle přišli na to, jaké má bydlení s mámou výhody. Nemuseli platit nájem, v bytě bylo civilizovaně a jídlo skoro samo.
Mami, dneska si k nám přijdou kámoši. Nešla bys třeba za sousedkou na čaj? Budeme mít větší klid a ty se aspoň nenudíš, řekla jí jednou dcera.
Aleně se nechtělo nikam večer courat. Navíc sousedka chodí brzy spát. Venku bylo teplo, tak se rozhodla projít kolem domu a dát si chvíli vzduch. Půl hodiny seděla na lavičce, hosté od Terezy nikam nespěchali. Alena chtěla domů do postele, ale čekala, kdy ji dcera zavolá.
Za chvíli šel okolo soused, pan Viktor, se svým pudlem Barnabášem. Za půl hodiny přišel zpátky a Alena pořád seděla venku.
Paní Aleno, jste v pořádku? zeptal se starostlivě.
Jsem, jen mají děti návštěvu a nechci rušit.
Já jsem Viktor, jestli si mě ještě pamatujete, bydlím v prvním patře.
Jo, pamatuju si vás.
Párkrát se viděli, ale zdravili se jen na chodbě. Viktorovi nedávno zemřela žena, děti má už dávno z domu.
Nechcete na čaj ke mně? Je zima, zavolejte dceři a řekněte, že budete u mě.
Alena vytočila Tereze, ale ta to hned položila. Očividně neměla náladu.
Tak jo, jdu, přikývla Alena.
Seděli, pili čaj a povídali si. Najednou volá Tereza:
Mami, kde jsi? Hosté už odešli, my jdeme spát a ty furt nikde!
Ve Terezině hlasu byla zase ta výčitka. Alena nechápala, co zas udělala špatně. Začala se obouvat a Viktor ji šel vyprovodit.
Vždyť jsem jen o dvě patra výš, zasmála se Alena.
Rád vás vyprovodím, budu se cítit líp, řekl Viktor.
Od té doby za ním chodila častěji občas si dali čaj, jindy Viktor něco dobrého uvařil. Tuhle byla Alena u Viktora zas, protože byl zrovna večírek k narozeninám svého zetě.
Tady je hrozný klid, poznamenala jednou Alena.
Klidně tady zůstaň nastálo, nabídl Viktor.
Podíval se na ni tak vážně, že hned věděla, jak to myslí.
Uvidím řekla Alena pobaveně.
Ale v duchu už měla jasno, že nabídku ráda přijme.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
