Vydal jsem se k rodičům vlakem druhé třídy. Měl jsem horní lehátko, ale nijak mě to neponižovalo. Dolní místa obsadily dvě ženy. Chtěl jsem počkat na vlakvedoucího dole, ale ještě než jsem stihl něco říct, začala jedna z nich rozhořčeně komentovat, jak lezu nahoru.
Když jsem dostal chuť na něco k jídlu, odmítly mě pustit ke stolku. Schválně se posadily každá z jedné strany a tiše popíjely čaj, abych jim náhodou nevzal místo.
Mohla bych si dát něco malého? požádal jsem.
Mladý pane, máte lístek na horní místo. Šetřil jste peníze, viďte? Tak si jezte tam nahoře! My tady musíme spát a pak tu cítíme vaše jídlo. Navíc chceme odpočívat. odvětila jedna z žen.
Bylo jasné, že se svého místa nevzdají. Sestavil jsem si postel, vyšplhal nahoru a vytáhl instantní nudle. Sotva jsem začal jíst, vlak sebou prudce škubnul celý oběd mi spadl dolů.
Nudle byly všude i v pečlivě upravených vlasech spolucestující dole. Dlouhé těstoviny ovládly celý kupé. Měl jsem chuť brečet i smát se zároveň.
Mladý pane, snad neznáte, jak se jí ve vlaku? Je to vaše premiéra, nebo co? To je hrůza! rozčilovala se pasažérka.
Já to neudělal schválně! bránil jsem se a začal opatrně rozplétat nudle z jejích kadeří.
Celou noc jsme se dusili neodbytným aroma instantních nudlí. I průvodčí se jí raději vyhýbali. Chtěla se umýt, ale jak? Vlak byl obyčejný, bez jakéhokoliv komfortu.
Spal jsem klidně, i když hlad mě díky té vůni neopustil. Co k tomu říct? Můžou si za to samy!
