Jsem jedináček, ičkoli prý dlouho očekávaná, mám pocit, že jsem nikdy nebyla příliš milovaná. Když mi bylo třiadvacet let a byla jsem v pátém měsíci těhotenství, začaly se mi vkrádat pochybnosti, zda jsem opravdu biologickou dcerou svých rodičů. Moji rodiče už překročili sedmdesátku a náš finanční stav je bídný. Bydlíme v pronajatém bytě v Ostravě a sotva dáme dohromady peníze na nájem i jídlo. S manželem oba studujeme a přitom pracujeme, jenže i tak si nemůžeme dovolit ani ty nejnutnější věci. Už dvakrát jsme byli blízko vystěhování, protože jsme nezaplatili včas nájem a museli jsme si půjčovat peníze od známých. Kvůli tomu jsme zadlužení a někdy nemáme ani na obyčejné rohlíky. Občas nám rodiče poskytnou trochu jídla.
Rodiče si moc přáli, abychom se vzali, a tak jsme před rokem bez většího přemýšlení šli na matriku a vzali se. Právě tehdy začali otevřeně zmiňovat, jak moc touží po vnoučatech.
Maminka mi často opakovala, že musím mít dítě co nejdřív, abych nedopadla jako ona a nebyla starou matkou. Jenže my se s manželem na dítě necítili připravení, hlavně kvůli finanční odpovědnosti, která je s tím spojená. Jednoho dne nám rodiče přišli s lákavou nabídkou: pokud porodím, dají nám vyšší částku peněz, za kterou bychom si mohli koupit malý domek někde na vesnici. Oni by tam pak žili, a nám by připadl jejich byt ve městě. Dlouze jsme nad tím přemýšleli a nakonec se nám to zdálo jako rozumné řešení. Už bychom nemuseli shánět peníze na nájem, a zbylé peníze bychom mohli použít na vlastní potřeby. Máma mi slíbila, že se o dítě postará, dokud budu pokračovat ve studiu.
K tomu nám slibovali finanční pomoc a příspěvek na výbavičku pro mě i dítě. Ale nic z toho se nestalo. Nedostali jsme od nich ani balíček plen. Mamka mi v těhotenství často volala, zajímala se, jestli máme připraveno na porod, přitom jsme sotva přežívali a oblečení na miminko jsme neměli vůbec žádné. Navrhovala, aby si můj muž našel ještě třetí zaměstnání, a když jsem jí připomněla jejich sliby o pomoc, zapřela, že kdy něco slíbili a ještě nás kárala, jak špatně plánujeme život. Když se nakonec narodila naše dcera Eliška, rodiče si najednou vzpomněli na ty peníze, ale s manželem jsme už věděli své a rozhodli jsme se, že byt si koupíme raději sami. Pochopili jsme, že na sliby a očekávání druhých není možné stavět, ale musíme se opřít hlavně o sebe. Pravé štěstí totiž vyrůstá ze vzájemné podpory a vlastní zodpovědnosti, ne z planých slibů.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
