Jsem jedináček, ič jsem prý byla dlouho vytoužená, nikdy jsem se necítila zvlášť milovaná. Bylo mi třiadvacet let, pátý měsíc těhotná, když ve mně začaly hlodat pochybnosti, zda jsem skutečně vlastní dcera svých rodičů. Ti už překročili sedmdesátku a naše finanční situace byla skutečně bídná. Tehdy jsme bydleli s manželem v nájemním bytě v Praze, kde jsme sotva vycházeli z penězi. Oba jsme ještě studovali a pracovali, ale stejně jsme z toho nezaplatili všechny výdaje. Dvakrát nám hrozilo vystěhování kvůli nezaplacenému nájmu a museli jsme si půjčovat peníze od známých, což nás dostalo do dluhů. Někdy jsme neměli ani na jídlo a řešili jsme neustálý boj s nedostatkem. Občas nám rodiče aspoň donesli něco k jídlu.
Moc si přáli, abychom se vzali, tak jsme před rokem bez dlouhého rozmýšlení zašli na matriku a uzavřeli manželství. Právě tehdy rodiče začali mluvit o vnoučatech. Moje máma mi opakovaně připomínala, že musím mít dítě, jinak skončím stejně jako ona postará rodička. Jenže my se na děti necítili připraveni, tím spíš kvůli velké finanční zátěži, kterou by znamenaly. A tak přišli rodiče s velkorysou nabídkou. Slíbili, že když porodím dítě, dají nám slušný obnos korun, za který bychom mohli koupit domek někde u Berouna. Oni by se odstěhovali na venkov a nám by zůstalo pražské bydlení.
Doma jsme to s manželem dlouze probírali a brali to jako nejlepší řešení. Neměli bychom už starosti s podnájmem a zbytek peněz by nám zbyl na výdaje. Máma mě navíc ujišťovala, že mi s dítětem pomůže, abych mohla dodělat vysokou.
Slíbila nám i finanční pomoc a podporu při pořizování věcí pro miminko a mě. Nakonec ale rodiče nesplnili jediný slib. Nekoupili ani plínku. Během mého těhotenství máma často volala a ptala se, jak připravuju věci na porod, zatímco já neměla ani na základní potřeby, třeba dětské oblečení. Radila, ať si manžel najde třetí práci, abychom vše zvládli. Připomínala jsem jí, že nám přece slíbili pomoc, ale ona to popřela a ještě nám vyčítala, že jsme nezodpovědní.
Když se narodila moje dcera Ema, rodičům se znovu “rozsvítilo” a připomněli tu slíbenou sumu. Nakonec jsme se s manželem rozhodli koupit bydlení za vlastní úspory, protože jsme pochopili, že na rodiče se spoléhat nedá. Dnes je to všechno dávno a i když ve mně dodnes někdy hlodá stín pochybností, vím, že jsme se dokázali postavit na vlastní nohy.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
