Moji rodiče vždy bydleli daleko a kvůli náročné práci mě v dětství nechávali u prarodičů. Přestože jsme nikdy nestrádali finančně, rodiče upřednostnili kariéru před časem stráveným se mnou. Postupem času jsem si vytvořila hlubší vztah se svými prarodiči, kteří mě celý život podporovali a povzbuzovali.
Když jsem dosáhla plnoletosti, zdědila jsem po nich dva byty, což mi dalo šanci ukázat rodičům, že si dokážu poradit. Byty jsem prodala a za peníze několik milionů korun jsem si koupila dům v Brně, kde jsem studovala vysokou školu. Během studia pro mě rodiče zůstávali spíše cizími lidmi a na jejich nepřítomnost jsem si postupně zvykla.
Bohužel, když jsem byla na univerzitě, moji prarodiče odešli. Jejich ztráta mě ještě více vzdálila od rodičů. Měla jsem pocit, že pro mou výchovu ani život neudělali mnoho. Chybějící vztah mi ztěžoval najít si pro ně čas stejně jako to bylo těžké kdysi pro ně najít čas na mě.
Když později dali najevo zklamání, že z prodeje bytů nemají žádný podíl, necítila jsem se jim nic dlužná. Podle mého mínění mě nepodporovali tehdy, kdy jsem je nejvíc potřebovala, a nyní jsem dávala na první místo své vlastní potřeby. Jejich stížnosti, že na ně nemám čas, jsem nevnímala naučila jsem se upřednostňovat práci i své vlastní blaho, podobně jako kdysi oni.
Moje odpověď na jejich výčitky byla jednoduchá: Nemám čas, jsem v práci. Právě oni by přece měli chápat, co práce obnáší, protože tuto cestu si kdysi vybrali sami. Díky tomu, že jsem dala přednost svému životu a svým snům, jsem se mohla smířit s jejich nepřítomností a konečně myslet na své štěstí.
Z této zkušenosti jsem pochopila, jak důležité je, aby si lidé vzájemně věnovali čas a zájem, dokud ještě mohou. Skutečné vztahy se totiž budují společně stráveným časem, a ne až tehdy, když už je pozdě.
